Hra Josefa Boučka o významném skladateli Jakubu Janu Rybovi vznikla sice již v období normalizace, ale nové brněnské nastudování ukazuje, že je to text stále živý. Režisér Petr Gazdík se přitom neuchýlil k nějaké aktualizaci, dramatu zcela důvěřuje. Vznikla v dobrém slova smyslu klasická inscenace, která sází na nosný text, propracované herecké výkony a v neposlední řadě i na silné a aktuální téma.

Noc pastýřů  vypráví o střetu geniálního ducha s lidskou průměrností, která se snaží zadusit cokoliv ji převyšuje. Podobné téma zpracovává i slavný Amadeus Petera Shaffera, jenž vznikl v podobné době. Ryba se musí potýkat se závistí, nevzdělaností a někdy i otevřenou nenávistí. Bouček sice vychází ze životopisných faktů, ale ty si upravuje dle potřeby tak, aby dal vyniknout dramatičnosti střetu skladatele s konzervativním farářem Kašparem Zacharem. Události zhruba dvaceti let (od tvorby České mše vánoční až po Rybovu smrt), tak autor zkoncentroval do mnohem kratšího časového období a patřičně je vyhrotil.

V dnešní době navíc velice rezonuje téma rozdělené společnosti, kde se od sebe názorové proudy neustále vzdalují a tím se radikalizují. Ryba se Zacharem mají sice spory, ale všechny by byly racionálně řešitelné. Ovšem přesvědčení o vlastní neomylnosti a bezhlavé prosazování té své "pravdy" vede k tomu, že se oba protivníci zabetonují na svých pozicích a pak už není prostor pro jakýkoliv kompromis.

Na povedené vertikálně členěné scéně Emila Konečného mají herci šanci vyniknout. Vytváří psychologicky propracované postavy, jenž většinou nelze šmahem zastrčit do škatulky Dobro/Zlo. Milan Němec je jako Ryba moderní, otevřený novým pohledům na svět, ale zároveň sebestředný a přesvědčený o vlastní výjimečnosti. Střety s farářem si sice nijak neužívá, ale vítězství v disputaci je pro něj důležitější než nalezení smíru. Také chování k vlastní manželce je spíše přehlíživé, její starostlivost pokládá za samozřejmou.

Alena Antalová ztvárňuje Annu Rybovou jako zraněnou ženu, která ale musí najít sílu postarat se o rodinu a zároveň snášet posměšné poznámky, jimž je v nepřející rožmitálské společnosti vystavena. Svetlana Janotová vytvořila Rybovu múzu Pavlu jako sebevědomou mladou dívku, která touží vystoupit ze zaběhnutých kolejí, ale která rozčarovaně sleduje, jak postupně její život míří přesně tím směrem, jež vytyčují dobové konvence.

Rybův protivník, rožmitálský farář Zachar není Janem Mazákem zpodobněn jako nenávistný člověk. Stárnoucí muž se za každou cenu snaží zachovat řád věcí tak, jak považuje za správné. Omyly si nepřipouští, těžce zvládá zpochybnění své autority. Je to ovšem postava, která projde největší katarzí, na konci dokáže nahlédnout malost svého počínání, osud mu však už nedovolí způsobené křivdy napravit. Nejlépe se charakter kněze projevuje v rozhovorech s kaplanem Česaným, jehož Robert Jícha hraje jako smířlivého muže, který dokáže jako jeden z mála potlačit vlastní ego.

Tohle drama o boji talentu s mocí má divákům stále co říct.