Tematicky mi to trochu připomnělo Producenty, také tu jde o to stvořit divadelní show v šibeničním termínu. Něco shnilého! je odpočinkový kus, je tam trocha situačního humoru, manželské popichování, láska, které není přáno...

Osobně mě nejvíce bavilo hledání narážek na Shakespearova díla či jiné slavné muzikály. Bylo vidět, že tyto narážky trochu selektují publikum. Když třeba zaznělo, že hlavní padouch ve zkoušené hře se jmenuje Scar (místo Claudia) a čeká se na příchod McDlouhého drápa, část diváků měla záchvat smíchu, jiné nechaly narážky chladnými. Libreto je v tomto ohledu velmi vynalézavé. Trochu slabší už ale je dějová výstavba. Ne všechny roviny fungují stejně dobře, třeba ta milostná (románek Nigela a Porcie) mi připadala taková nevypointovaná. Inscenace navíc působí trochu roztahaným dojmem, žánru bláznivé komedie tříhodinová délka moc nesvědčí.

Herecky se ale jedná o příjemně pojatý kus. Jozef Hruškoci a Martin Holec jsou vhodnými představiteli bratrské dvojice divadelních principálů Prckových, ale tentokrát mě víc bavili herci v menších úlohách. Konkrétně živelná Soňa Hanzlíčková Borková jako Nickova žena Bea, která v sobě dokázala skloubit řadu Shakespearových ženských postav, a hlavně Lukáš Ondruš jako potrhlý věštec Nostradamus, který byl tahounem nejlepšího hudebního čísla, v němž prorokuje, že budoucnost divadla bude patřit muzikálům (a kde se kromě slovních narážek objevují i některé drobné hudební citace, třeba na Bídníky nebo Jesus Christ Superstar).

Záskok Moniky Absolonové v roli Bratra Jeremiáše, která je přiznaně vedena režisérem Olšovským a daleko do hlediště slyšitelnou nápovědou, mi v rámci žánru nevadil. Zpěvačka si ze sebe umí udělat srandu, dokáže si se situací poradit trochu ve stylu Karla Infelda Prácheňského v cimrmanovském Záskoku. Nevýhodou tohoto řešení je, že je Absolonová na jevišti vždy sama za sebe, čímž se z děje de facto vytrácí postava puritána Jeremiáše. Je to možná důvod, proč moc nefunguje milostná linka, hlavní antagonista tu prostě absentuje (Jeremiáš je otcem Porcie a vztah s komediantem Nigelem jí zakazuje).

Scéna Davea Bensona, která může trochu evokovat Shakespearovo divadlo Globe, je funkční a přestavby neruší. Povedené jsou i kostýmy Kateřiny Bláhové, potěší i mnohá taneční čísla. Úplně se nepodařilo vychytat sound design, některým sborovým pasážím není příliš dobře rozumět.