Román Klause Manna Mefisto měl v poválečném Německu obtížnou cestu na knižní pulty, kvůli sporům o to, zda je umělecká svoboda větším právem, než znepokojení lidí, jejichž kariéra v nacistickém Německu posloužila Mannovi jako inspirační zdroj.

Celosvětově se prosadila dramatizace francouzské režisérky Ariane Mnouchkine, režisér Marián Amsler ale pro nejnovější pražské uvedení zvolil vlastní přepis románu. Jeho adaptací se Činohra Národního divadla rozšiřuje do další budovy, jelikož opulentní inscenaci hostí Státní opera.

Amsler tvoří velké plátno, což pro něj není žádná novinka, rozsáhlé fresky už v různých divadlech dělal několikrát. Inscenace má dvě celkem odlišné poloviny. Ta první se odehrává v provinčním divadle v Hamburku, kde září lokální herecká hvězda Hendrik Höfgen, jehož ambicím ale úspěch v přístavním městě zdaleka nedostačuje. První část zdařile zachycuje nenápadnost, s jakou se pomalu k moci drápou nacisté. Žádná revoluce, jen všudypřítomná otrávenost ze složitých poměrů, závist a malost, zkrátka nic, co bychom neznali dnes. Paralely s výroky lidí, kteří vzývají autoritativní vládce, jsou zřetelné, některé věci se zkrátka nemění.

Druhá půlka už se mnohem více soustředí na samotného Höfgena a jeho kariéru v Berlíně. Robert Mikluš ho hraje jako histriona, který špatně snáší, pokud na sebe pozornost strhává někdo jiný. Je to člověk bezpáteřní, ale ne vždycky lze za jeho rozhodnutími vidět čisté sobectví. Hraje to na všechny strany, koketuje s komunismem i nacismem, dokáže židům pomáhat i je hanět. Jeho hlavní starostí je, aby nijak neutrpěly jeho velkolepé divadelní plány. Pochybnosti a výčitky svědomí se snaží umlčet různými gesty, jako třeba když zaplatí pohřeb hereckého kolegy Otto Ulrichse (Radúz Mácha), kterého nacisté umučili. Miklušův Höfgen postupem času ztrácí půdu pod nohama, přichází o rozum a ve své amébnosti se pomalu rozplývá. Mann v této postavě téměř dokonale vystihnul lidskou esenci nedemokratických režimů, kterou z většiny netvoři monstra a kati, ale obyčejní lidé, kteří se snaží přežít za každého režimu a zachovat si za všech okolností zdání normálního života.

Obě poloviny se liší i formálně. Zatímco ta první je klasickou činohrou s několika dotáčkami, ve druhé části režisér hojně využívá principu live cinema. Herce to nutí přecházet z klasického divadelního herectví do makrodetailů na kameru, což zvládají velice dobře. Ačkoliv mě používání filmových dotáček obvykle spíše irituje, v Mefistovi mi nijak nevadily, i když jich bylo zbytečně moc a místy se stávaly spíš vnějškovou atrakcí. Nutno podotknout, že představení snímají kamerou profesionálové a také kvalita projekcí je výborná, což nebývá v českých podmínkách zvykem.

Zdařilé jsou i herecké výkony, kromě Mikluše zaujmou i představitelé menších rolí, osobně se mi nejvíce líbili Filip Kaňkovský jako Hans Miklas a Jindřiška Dudziaková v roli nešťatsně zamilované Angeliky Siebertové.

Co se bohužel režiséru Amslerovi a dramaturgyni Janě Sloukové nepodařilo ohlídat, je stopáž představení. Nejde o to, že by nastolená témata nebyla dostatečně závažná na třiapůlhodinovou délku, jenže inscenace místy ztrácí tempo, výrazné škrty by ji prospěly. Vzestup Höfgenovy berlínské kariéry je na začátku druhé části předveden zbytečně zevrubně, často pomocí citací z recenzí. Vůbec se po přestávce hodně vypráví, místo aby se děj posouval pomocí dialogů. Natahovaně působí i úplný závěr, v němž se z Höfgena stává troska a jako bezmocné malé dítě se choulí v náručí své druhé manželky Nicoletty (Pavla Beretová).

Ve Státní opeře vznikla poutavá inscenace, která je ambiciozní, Amsler dokáže vyhmátnout paralely s dneškem. Jen škoda, že formálně není Mefisto úplně ukočírovaný, mohl to být ještě o poznání silnější zážitek.