Osiřelý západ je fascinující studií dvou životních ztroskotanců. Coleman Connor je v uhrančivém podání Jaromíra Dulavy člověkem bez skrupulí a bez svědomí. Dokáže bez mrknutí oka zabít svého otce, tyranizovat bratra, člověk za jeho chováním cítí bezbřehý smutek z nenaplnění jeho života jakýmkoliv smysluplným obsahem. Valene Connor, kterého s přesně dávkovanou komičností hraje Marek Taclík, je zase lakomec, který je schopen křivě svědčit pro pár korun, který má ale zároveň měkké srdce a nedokáže tudíž vzdorovat atakům svého bratra. U těhlech dvou hrozí, že se každou chvilkou zabijí, divák ale tuší, že jsou zároveň nerozlučně spjati. Nedokáží vyjevit své city, k tomu druhému se přiblíží jen tím, že mu ubližují. Ale i to vlastně svědčí o existenci jakéhosi bratrského pouta, láska je v tomhle pokřiveném světě projevována výbuchy nenávisti.

Oba bratry se snaží usmířit stárnoucí kněz otec Welsh (přesvědčivý Michal Pavlata), který trpí hlubokou krizí víry. V jeho farnosti se stalo již několik vražd, sebevražda a on jakožto mentor naprosto selhal. Pochybuje o existenci Boha, ale hlavně o sobě samém. Problémy řeší alkoholem, přesto patří k těm, kteří v podivném panoptiku ještě neztratili lidskost a pojem o základních lidských hodnotách.

Tuhle povedenou trojici doplňuje mladá Girleen (půvabná Sandra Černodrinská), která po chalupách prodává pálenku a tajně touží po lásce stárnoucího kněze. Tato postava v lecčems připomíná Helenu z pozdější McDonaghovy hry Mrzák inishmaanský. Pod drsnou slupkou se skrývá citlivá duše, která touží po lásce a porozumění. Zatímco Helena ovšem tohoto stavu alespoň na pár chvil dosáhne, Girleen zůstává sama v bezvýchodné situaci. Otec Welsh, který spáchal sebevraždu, si na ni ve svém posledním dopise vůbec nevzpomněl, celý ho věnoval Colemanovi a Valenovi, jakkoliv už se jedná o beznadějné a nenapravitelné případy.

Inscenace Ondřeje Sokola sází především na propracované herecké výkony, perfektně načasované, břitké dialogy. Je to syrový, morbidní humor, který ale k zobrazovanému prostředí přesně sedí, herci jej navíc podávají s rozmyslem, bez podbízení publiku pro větší komický efekt.

Snad jedinou vadou na kráse je trochu rozklížené tempo druhé části představení – nejprve je potřeba nahazovat řetěz po dlouhé filmové dotáčce s Welshovým dopisem na rozloučenou, poté začíná být trochu únavné i trumfování Colemana a Valena v tom, kdo provedl tomu druhému větší sviňárnu.

Osiřelý západ patří k nejzajímavějším hrám Martina McDonagha. Je o poznání drsnější než Mrzák inishmaanský, ale zase negraduje násilnosti ad absurdum jako Pan Polštář. Sokolova inscenace pak patří k tomu nejlepšímu, co je v rámci současného dramatu v Praze k vidění.