Měla to být událost sezony - proslulý americký režisér Robert Wilson spojil opět síly s Národním divadlem a z tohoto spojení měl vzniknout výjimečný projekt k výročí začátku první světové války. Inscenace měla obrovské ambice, na několik týdnů se kvůli ní uzavřelo Stavovské divadlo, provázel ji nevšední zájem médií. O to smutnější je, že po premiéře bublina splaskla. Zázrak se nekonal.

Inscenace má podtitul Divadelní pohlednice z pohnuté doby. A skutečně 1914 funguje především jako pohlednice. Pokud si před představením vezmete do ruky program a prohlédnete si fotografie, hned se začnete na celý ten spektákl těšit, jelikož z výtvarného hlediska vypadá inscenace úchvatně. Robert Wilson prostě umí kouzlit se světlem a stínem, jeho koncepce je promyšlená. Ovšem jak ve svém komentáři poznamenal kolega Pavel Širmer, hodí se jeho způsob divadelního vidění spíše k opeře než k činohře. Což potvrzuje i fakt, že hudba Aleše Březiny je jednou ze složek inscenace, která snese přísnější měřítka.

Ze začátku má člověk tendenci omlouvat absenci nějakých výraznějších scén a myšlenek právě hezkou vizuální podívanou. Jenže to se rychle okouká, a tak jsem se pokradmu na hodinky podíval už po 35 minutách, což se mi příliš často nestává.

S přibývajícím časem jsem stále zoufaleji vyhlížel nějakou scénu, která by mě skutečně zaujala. Té až hmatatelné nudy mi bylo nesmírně líto, protože bylo vidět, že herci se velmi snaží naplňovat Wilsonovu koncepci a jejich projev byl živý, originální. Nakonec sem se jedné opravdu povedené scény dočkal - byl to Pochod plynových masek, který byl kromě vizuální atraktivity také silně znepokojující. Hodně mě naopak iritovaly scény, ve kterých se postavy na jevišti dlouhou dobu řadily a přeskupovaly, aby pak přednesly jednu, dvě repliky a celý ten mumraj začal nanovo.

Velkou slabinou je libreto, které se nesnaží pospojovat jednotlivé scénky do nějakého souvislejšího děje (budiž, to jsem ani neočekával), ale ani nedokáže přijít s nějakým přesahem, něčím, co by bylo víc než jen dějinnou omalovánkou. V práci s textem patrně není Robert Wilson zrovna nejsilnější - u Věci Makropulos to až tolik nevadilo, tam Čapkova hra dokáže hovořit sama za sebe. Jenže libreto Marty Ljubkové nějaký výklad nutně potřebuje, ale bohužel ve Wilsonově způsobu režírování ho nedostává.

Pokud ale někomu nevadí, že 1914 dokáže zasáhnout pouze vizuálně, měl by do Stavovského divadla zavítat. Jako pohlednice stojí Wilsonova inscenace opravdu za to. Jako divadelní představení ovšem selhává.