Blog redakce i-divadla
V divadle Komedie se v razantní úpravě Davida Jařaba hraje o pokrytecké morálce, bezcitném světě ješitů a jednom Oliveru Twistovi v sukních.
Zkrácená a aktualizovaná Lulu se odehrává v jakémsi akváriu, které chce vypadat jako luxusní mezonetový či loftový ateliér úspěšného fotografa, s dvěma bílými stěnami a s dalšíma dvěma stěnami prosklenými, je to apartmán pro dobře situovaného umělce. Pro Lulu je to však zlatá klec. Z pohledu diváka je zadní stěna prosklená, přední stěna má pouze jeden díl skla, takže pro diváky je scéna otevřená a neotevřená (podle Chytré horákyně), neboť přes hrany tohoto skla je často vidět postavy jakoby rozřízlé vejpůl. Lulu opouští klec jen tehdy, aby si vzadu ve tmě na scéně upravila kostým tím, že si svlékne jeho další části.
Tereza Voříšková dobře naplňuje režisérovu představu. Věkem se shoduje se svou postavou, Lulu i Voříškové je kolem dvaceti let. Ovšem dá se důvodně předpokládat, že T. Voříšková nemusela dospívat tak rychle a nemá toho v životě tolik za sebou.
Lulu T. Voříškové nezúčastněně komentuje, manžely, které jí pořizuje její adoptivní otec, bere jako nutné zlo. Všude chleba o dvou kůrkách. Pouze, když ji poprvé navštíví Schigolch (Stanislav Majer), ožije, a začne se chovat spontánně a vesele. Při druhé návštěvě už s Schigolchem hovoří téměř jako Maryša Vávrová s Lízalem. Optá se ho, co potřebuje, a požádá ho, aby si nehráli na rodinu. Schigolch zde není otcovský sedmdesátník nad hrobem, ale v rámci bezdomoveckých možností zachovalý asi třicátník, tedy spíše bratr.
V překladu původního Wedekindova textu O. Fischera a F. Zavřela z roku 1914 působí repliky Lulu jako černý humor. Na úmrtí svých manželů reaguje velmi věcně a pragmaticky. V tehdejší době musela postava, která nekvílí a žensky neoplakává úmrtí svého manžela, působit velmi skandálně. Lulu T. Voříškové je přeci jen o něco jemnější. Navíc, v dnešní době, která se více zabývá příčinami a následky zneužívání mladistvých, jsou pohnutky jednání Lulu pochopitelnější. Možná by se tu dal vystopovat i „Stockholmský syndrom“, kdy si oběť vytvoří emocionální vazbu na trýznitele, v tomto případě bohatého, vlivného a vzdělaného dr. Schöna, kterého hraje Martin Finger.
Režisér dává hned v úvodu vodítko, kterak na Lulu pohlížet. Lékař Escerny (Dan Ditrich) popíše Lulu jako otevřenou zející ránu, která nehodnotí a neprožívá, a pouze pozoruje.
Když Lulu nepřímo způsobí smrt svých dvou manželů, konečně dosáhne svého cíle a provdá se za dr. Schöna. Pro dr. Schöna to však také znamená smrt, stejně jako pro předchozí manžele Lulu. U Schönova syna Alwy zvítězí pud sebezáchovy, usvědčí Lulu z vraždy a dá ji zavřít do vězení.
Inscenace je pěkně odehraná, ale k divadelnímu zážitku něco chybí. Herci jako by si hráli zakukleně ve své prosklené kójce, a k divákům se emoce nedostanou.
Zkrácená a aktualizovaná Lulu se odehrává v jakémsi akváriu, které chce vypadat jako luxusní mezonetový či loftový ateliér úspěšného fotografa, s dvěma bílými stěnami a s dalšíma dvěma stěnami prosklenými, je to apartmán pro dobře situovaného umělce. Pro Lulu je to však zlatá klec. Z pohledu diváka je zadní stěna prosklená, přední stěna má pouze jeden díl skla, takže pro diváky je scéna otevřená a neotevřená (podle Chytré horákyně), neboť přes hrany tohoto skla je často vidět postavy jakoby rozřízlé vejpůl. Lulu opouští klec jen tehdy, aby si vzadu ve tmě na scéně upravila kostým tím, že si svlékne jeho další části.
Tereza Voříšková dobře naplňuje režisérovu představu. Věkem se shoduje se svou postavou, Lulu i Voříškové je kolem dvaceti let. Ovšem dá se důvodně předpokládat, že T. Voříšková nemusela dospívat tak rychle a nemá toho v životě tolik za sebou.
Lulu T. Voříškové nezúčastněně komentuje, manžely, které jí pořizuje její adoptivní otec, bere jako nutné zlo. Všude chleba o dvou kůrkách. Pouze, když ji poprvé navštíví Schigolch (Stanislav Majer), ožije, a začne se chovat spontánně a vesele. Při druhé návštěvě už s Schigolchem hovoří téměř jako Maryša Vávrová s Lízalem. Optá se ho, co potřebuje, a požádá ho, aby si nehráli na rodinu. Schigolch zde není otcovský sedmdesátník nad hrobem, ale v rámci bezdomoveckých možností zachovalý asi třicátník, tedy spíše bratr.
V překladu původního Wedekindova textu O. Fischera a F. Zavřela z roku 1914 působí repliky Lulu jako černý humor. Na úmrtí svých manželů reaguje velmi věcně a pragmaticky. V tehdejší době musela postava, která nekvílí a žensky neoplakává úmrtí svého manžela, působit velmi skandálně. Lulu T. Voříškové je přeci jen o něco jemnější. Navíc, v dnešní době, která se více zabývá příčinami a následky zneužívání mladistvých, jsou pohnutky jednání Lulu pochopitelnější. Možná by se tu dal vystopovat i „Stockholmský syndrom“, kdy si oběť vytvoří emocionální vazbu na trýznitele, v tomto případě bohatého, vlivného a vzdělaného dr. Schöna, kterého hraje Martin Finger.
Režisér dává hned v úvodu vodítko, kterak na Lulu pohlížet. Lékař Escerny (Dan Ditrich) popíše Lulu jako otevřenou zející ránu, která nehodnotí a neprožívá, a pouze pozoruje.
Když Lulu nepřímo způsobí smrt svých dvou manželů, konečně dosáhne svého cíle a provdá se za dr. Schöna. Pro dr. Schöna to však také znamená smrt, stejně jako pro předchozí manžele Lulu. U Schönova syna Alwy zvítězí pud sebezáchovy, usvědčí Lulu z vraždy a dá ji zavřít do vězení.
Inscenace je pěkně odehraná, ale k divadelnímu zážitku něco chybí. Herci jako by si hráli zakukleně ve své prosklené kójce, a k divákům se emoce nedostanou.
Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.
Další články tohoto redaktora na blogu