Letošní festival DIVADLO v Plzni zahájilo Slovenské národné divadlo s inscenací Anna Karenina. Bývá zvykem, že se slovenské divadlo dává na tomto festivalu buď "na začátek" či "na konec", neboť kvalita slovenského divadelnictví v ruku v ruce s nostalgií dává téměř stoprocentní záruku, že dramaturgie neprohloupí. Inscenace Anna Karenina však sama o sobě trvá 4 hodiny 15 minut, a společně se zdlouhavým zahájením kladla délka celé performance ve Velkém divadle J.K.Tyla velké nároky na divákovo přežití. Tvůrci se snažili převést na jeviště celý román, což v divácích probouzelo otázku, zda v Bratislavě kdy slyšeli co o dramaturgii. Jednotlivé scény byly naplněny úžasným slovenským herectvím a skvělou citlivou interpretací postav. Avšak ani to nestačí, aby při více než čtyřhodinovém představení "nepadal řemen". Mezi nejsilněší scény řadím setkání Karenina s Vronským u poporodních obtíží Anny, kde zvláště Martin Huba (Karenin) až dojemně zazářil jako starostlivý milující manžel. A dále scéna setkání Anny s Darjou, kde obě přišly na to, že jejich pohled na ženství je odlišný. Zdlouhavé čekání, až Anna skočí pod vlak (a my půjdeme domů), bylo podobně nesnesitelné jako její hysterie, které předváděla Vronskému. Hodna pozornosti byla scénografie, sestavená z do sebe zajíždějících bílých tunelů. "Tunely" neomrzely ani po čtyřech hodinách představení.
Další zhlédnutou inscenací byla Divoká kachna, která se za sedmnáct let festivalu ukázala na plzeňských prknech již několikrát. Avšak její stále nové a nové interpretace neomrzí. Až na úvodní scénu hostiny u velkoobchodníka Werleho se celá inscenace odehrává ve stísněném a ušmudlaném bytě Ekdalových. Rodina Ekdalových drží pohromadě, a díky společné hře na flétny (do omrzení hrají nesmrtelnou Ovečku, která běží vzhůru do kopečku) dále utužují svůj rodinný kruh. Avšak padouch Gregers, který je zde obzvlášť odporný, dosáhne rozvratu rodiny i smrti Hedviky.
Muž bez minulosti Dejvického divadla, plný hereckých, divadelních, televizních a filmových hvězd v jednom, byl perfektně seřízený, dobře šlapající strojek švýcarských hodinek. Bez emocí, bez inspirace, bez zájmu.
Zato Morávkovo Prase s padoušským Jiřím Knihou v rolích Hostinského, Fandy Vondráčka a traktoristy a se „slušňákem“ Milanem Holendou v roli humanisty Havla bylo veselou taškařicí se zavzpomínáním na léta minulá a vesnické kšefty a zabijačky.
Srbská Loď pro panenky byl podle mého názoru omyl nehodný tohoto festivalu.
Dramaturgie letošního festivalu byla podle hodnocení účastníků dalším hřebíčkem do rakve dříve prestižního festivalu. Jelikož jsem viděla pouze 5 kousků z celého programu, neodvažuji se posuzovat celý festival. Domnívám se však, že v počátcích festivalu se dařilo do Plzně vozit mnohem silnější inscenace (např. Alföldiho Kupec benátský, Frida Kahlo, či Nekrošiusovy inscenace). Může to však být i tím, že dříve měla divadla větší zájem jezdit do Čech a jejich finanční podmínky byly skromnější (netýká se Fridy Kahlo).
Kam však divadla jezdí teď, když ne do Plzně, a co udělat pro to, aby byla Plzeň opět pro zahraniční divadla i hosty opět zajímavá?