Třetí den festivalu Skupova Plzeň byl zahájen inscenací Čechomoří Malého divadla, které je součástí Jihočeského divadla České Budějovice. Rovnou předesílám, že kdyby text hry českobudějovičtí předvedli jako scénické čtení, nebo kdyby nám kus pustili z nádražního rozhlasu zastávky Plzeň-Jižní předměstí jako rozhlasovou hru, mohlo to mít alespoň nějakou sílu.
Čtyři protagonisté seděli na barových židličkách ve třech bazéncích, a budili dojem, že pečlivě dokumentaristicky sbírali přání jednotlivých lidí, a to od jednoho roku do devadesáti pěti let. Přičemž vykopával údajně roční chlapeček, který měl jediné přání, a to čůrat. Dovoluji si podotknout, že roční chlapečci nemluví, a navíc rovnou čůrají. Následoval dlouhý výčet nejrůznějších přání, z nichž některá byla trochu scénicky rozvedena formou jakože grotesky. Avšak pouze jediná anekdotka byla nosná. (Jednatřicetiletá Maja chce spát, sousedi mající na zahradě bazén, a pořádají večírky dlouho do noci. Maja do bazénku hodí fén pod proudem, způsobí výpadek pojistek, a konečně může ve tmě a tichu v klidu spát.)
Jako pevný příběh inscenace měl být příběh inženýra ekonomie Karla Žlábka, který vyprojektoval tunel vedoucí z Českých Budějovic na Jadran. V ostatním balastu se však původní myšlenka dost ztrácí, a nezachrání ji ani tu a tam vystupující Ghándí.

Následovala inscenace nitranského Nového divadla Pinocchio. Byla umístěna do stísněného prostoru DEPO 2015, do arény, z které nebylo úniku. A v některých fázích ani všichni neviděli všechno, což v celkovém vyznění představení bylo celkem jedno. Když už se všichni usadili a utišili, poměrně dlouho bylo napínavé ticho. Pak se začaly pootevírat, zavírat a vrzat velké železné dveře sálu. Několik dětí začalo pokřikovat „Já se bojím", a jedno běželo k mamince. Také jsem se bála. Pak konečně na scénu vstoupili čtyři postavy mohutně obalené špatně nakašírovanými hadry. Začnou mezi sebou komunikovat pomocí hudby a objeví se loutka Pinocchia. Postupně se jedna z postav začne o Pinocchia starat a Pinocchio ho začne nazývat otcem. Pak Pinocchio projeví přání stát se člověkem.
Jeden z mála hezkých obrazů byla loutka víly, vznášející se prostorem. Víla Pinocchiovi prozradí, že jeho přání mu pomůže splnit peříčko, které dostal od jedné z postav. Pinocchia však dvakrát zbrzdí zlé síly, které ho připraví o pírko, a pak i o lidskou podobu. Zároveň jeho otec chřadne a chřadne.
Jedněmi z mála zajímavých míst byly proměny loutky. Nejdříve se na dřevěném obličeji objevily oči, takže bylo vidět, že Pinocchio začal vnímat svět kolem sebe. Pak, když ho temné síly proměnily v oslíka, ještě mu zbyl obličej, ale ten záhy zmizel v oslíkově tlamě. Pinocchiova otce spolkne zlá obluda, a Pinocchio se ho v podobě plyšového oslíka na čtyřech kolech vydá zachránit. Po nekonečném boji získá lidskou podobu, a Pinocchia od té chvíle představuje „živák". Ve dvacátém až padesátém díle čtvrté série seriálu se pak odehrává srdceryvné kříšení Pinocchiova otce. Po vzkříšení už jsme konečně mohli jít.

Večerní představení Pomnik polského Vratislavského divadla loutek také nebylo zrovna loutkové, ale obrazů tam bylo až až. Polské divadlo má dobrou pověst, a i tato inscenace naplnila očekávání. Ve strohém šedivém rámu se odehrává konec druhé světové války a nástup socialismu. Do šedivě laděné scény vstoupí rudá barva revoluce. Tři herci dokonale navodí stísněnou atmosféru strachu jednotlivých komunistických pohlavárů, řízených z Moskvy. Prostý lid je znázorněn plošnými loutkami, seřazených do zástupu, který přejíždí sem a tam jevištěm. A za zpěvu písně „Socialismus jsme my" postupně staví Stalinův pomník na Letné.

Stalin i Gottwald zemře před dostavbou pomníku, a autor „fronty na maso" spáchá sebevraždu. Nakonec je pomník stržen, ale strach ve společnosti převládá dál. Velmi působivé divadlo.