Ze sobotního programu Mezinárodního festivalu DIVADLO mi zbývá popsat ještě inscenaci Proces Divadla Petra Bezruče. Na jevišti je jednoduchá bílá podlaha, bílé stěny, a po obvodu bílý chodníček, po kterém se většinou pohybují představitelé moci. Všechny postavy mají černobílé oblečení, ženy mají rudé rty, a všichni mají na tváři červené šmouhy. I zde jsou filmové projekce, ale tentokrát propracované. Kamera natáčí, co se děje na jevišti, ale na plátně vidíme zkreslený obraz, neboť kamera vidí z jiných úhlů něco jiného, než diváci v hledišti. Sledujeme marný boj Josefa K. s mocí, na kterou jeho logické argumenty nezabírají. Josef K. se postupně sám stává násilníkem. Na  závěrečném večírku nejdříve všechny ohrožuje pistolí, a nakonec se zřejmě sám zastřelí. Na plátně sledujeme tvář umírajícího člověka, který se dusí vlastní krví, což je velmi působivé. Dnes již klasický román, a povinná školní četba, k nám ve zdařilé interpretaci Bezručů stále hovoří současnou řečí.

A nyní neděle, poslední den hlavního programu festivalu. Začala jsem až odpoledním programem, na kterém bylo provázkovské Vykouření, a Fifty Dejvického divadla, o kterém už bylo napsáno dost a dost.

Před představením Vykouření Divadla Husa na Provázku dostal každý divák, který přišel včas, píšťalku, aby v případě nesouhlasu s děním na jevišti mohl zapískat na protest.

Po „liturgické“ vstupní expozici s očištěním prostor provázovští rozehrávají, jako na nějaké divadelní dílně pro začátečníky, co v divadle znamená znak a metafora. S publikem různé náznaky chrlení biologického materiálu z různých otvorů lidského těla nehlo, neboť v naší bublině jsme se již s těmito režijními a hereckými akcemi setkali. Herci velmi dovedně a nápaditě ukazovali, jak jeden znak, např. muž s rozpaženýma rukama může být Ježíš Nazaretský, král Judee, nebo olympijský vítěz v gymnastice držící gymnastické kruhy, a další variace. Dojde i na Voskovce a Wericha, muzikál Jesus Christ Sperstar, na zbojníka z Koločavy a mnoho dalšího. Vidíme i rakvičkárnu, jak jinak, než krutou, kdy maňásek křesťan mlátí palicí do dřevěné hlavy maňáska muslima. A také opření se do církve, kdy muž znásilní ženu na vozíčku, a jde se vyzpovídat. Kněz mu za znásilnění dal 30 otčenášů. Pak muž dodá, že znásilnil postiženou, a kněz mu pokání sníží na 15 otčenášů. Nejvíce mě jako jogínku pobavilo, když dva herci nevěděli, proč se jim nic nedaří, a na jeviště najednou vběhla krabice s nohama, v roli plynové karmy, a pokřikovala „Karmáá, karmáá, karmááá“. Nebo jsem se měla pohoršit?

Druhá polovina inscenace se věnuje hysterickým výkřikům a citacím z původní kauzy, která začala uvedením inscenace Naše násilí a vaše násilí v režii Olivera Frljiće na festivalu Divadelní svět Brno 2018 v brněnském Divadle Husa na provázku v květnu 2018. Sám kardinál Duka byl inscenací, kterou neviděl, pobouřen natolik, že podal trestní oznámení, a „hnal to k soudu“. Kauzu zastavil až Ústavní soud v roce 2022.  Prostý lid, který brněnské představení většinou neviděl, rozhořčeně vyhrožoval likvidaci Divadla Husa na provázku a jeho herců, neboť poněkud nerozeznal, že Divadlo Husa na provázku poskytlo „jen“ prostor. Člověk by ani neřekl, že je na východním okraji Západní Evropy v 21. století. 
 

V jedné chvíli říká jedna zainteresovaná, kterou se mi nepodařilo identifikovat, neboť Duka, Halík ani Frljić to nebyl, že kdyby lidé mluvili jen o tom, co opravdu znají, viděli, zažili, bylo by na světě velké ticho.

Na konci se nápis nad jevištěm „VYKOUŘENÍ“ změnil na „VYKOUPENÍ“.

U zbývajících dvou přestavení, Děti Slovenského Národního divadla, a Fragment litevského divadla Klaipédos dramos teatras z Klaipédy (nikoliv z Řecka), se mi líbilo, že se tam pouštěl film. Ve slovenské inscenaci Popelka se Šafránkovou v televizi, v litevském Nábřeží mlh s Jeanem Gabinem z projektoru na plátno. Nelíbilo se mi, že Jean Gabin umřel.