Na Mezinárodním festivalu DIVADLO jsem v pátek večer viděla duchařský úkaz Celý život nestačí Klicperova divadla, a v sobotu odpoledne příjemnou jízdu z Prahy, hl. n., do Ústí nad Labem s názvem Jídelní vůz ústeckého Činoherního studia. Inscenace jsou si v mnohém podobné. Obě pracují s nadsázkou, s filmovou projekcí, se světem za zrcadlem, a spoustou citací. Inscenace ze Severních Čech je však přehlednější, a dokládá, že méně někdy znamená více.

Inscenace Celý život nestačí je opravdu těžko zařaditelná, a podle mě honí příliš mnoho zajíců. Nevím, pro jakou cílovou skupinu je vlastně určena. Běžní konzumenti divadelních komedií, kteří přicházejí do divadla s heslem „a teď mě bavte“ těžko zvládají mimořádný počet mrtvol, a když dojde na postupnou likvidaci koťátek, malých, nevinných koťátek, (celkem sedm), prý někteří královéhradečtí opouští hlediště. Nejsem znalec Podkrkonoší, jezdila jsem jen za kamarádkou do Staré paky, kde mají (možná měli) jen jednu cukrárnu. Netušily jsme tenkrát, že nedaleko je vrch Levín (569 m.n.m.), pod ním se rozkládá, jistě malebná, víska Levínská Olešnice. Tam se zřejmě našel alternativní text Tylovy a Škroupovy písně „Kde domov můj“, která uzavírá inscenaci.

Inscenace je vesměs složená z nejrůznějších citací, ať už na Městečko Twin Peaks, neboť vyšetřovatel se velmi podobá agentu Cooperovi, a také si povídá s Diane, nebo Erbenova Kytice, a pochopitelně na Karla Čapka, rodáka z nedalekých Malých Svatoňovic. Odkaz ji na oběti Krkonoš, neboť otec dvou postav, dvojčat, zemřel při porodu. Odvezl ženu do porodnice, a cestou zpátky v červnu umrzl, cca v roce 1978. Avšak jedná se o další mystifikaci, neboť opravdová oběť, Johann Kugler, umrzl na Černé Kupě v srpnu v roce 1868. Jistě je v textu spousta dalších odkazů, ale více jsem nepochytala.

Když už si divák zvykne na různé duchařiny, různé mrtvoly, krev a mozky rozstříkané po zdech, na závěr se zjeví Krakonoš, vynadá Emilii Marty, že tenhle nepořádek nedá, ale pak je tedy všechny oživí, a všichni si zazpívají tu jejich duchařskou. Připadá mi to jako dost neústrojný konec.

Velmi se mi líbila scénografie, spousta přepravek, které mi daly rozpomenout se na mé studentské brigády v pekárnách Michle, do toho moderní pece, mikrovlnná trouba, která na požádání vydává teplá bombardina, a do toho staré oprýskané zdi a nehygienická podlaha.

To, že se inscenace ocitla na festivalu v Plzni, považuji za další černý humor Krakonoše a Věci Makropulos.

Inscenace Jídelní vůz je sympatická už svou délkou. Sedmdesát minut vyplňuje spoustou krátkých a velmi povedených gagů. Jedná se o kratičké příběhy cestujících, kteří se nakrátko zastaví v jídelním voze. Krátce po výjezdu z pražského hlavního nádraží dojde na duchařskou historku. Jeden cestující je kolektivem Českých drah, obsluhou jídeláku, mechanikem, a jednou nezávislou šotouškou, kteří se různě proměňují v zombie, donucen podepsat petici za zachování nádraží v Nymburce. Inscenace má svižné tempo, ale přesto se ho ne vždy podaří udržet. Takže když jsem za okny vlaku zahlédla Střekov, dost jsem si oddechla.

I zde je spousta odkazů, např. tradiční záměna Činoherního klubu s Činoherním studiem. Pak číšník z jídeláku řekne herci z Činoherního studia, "Jo, Ústí tam bylo to slavné divadlo, žejo?" Cizinka, která jede z Neapole do Berlína, se upřímně diví že Ústí nad Labem existuje, a že je to město.

Pro odlehčení festivalového programu je tato kompaktní veselice velmi přínosná.