Letošní 31. ročník Mezinárodního festivalu DIVADLO začal 13.9. Ač nebyl pátek, ale středa, přesto se děly věci nadmíru povážlivé. Očekávaná zahajovací inscenace Trójanky polského režiséra Jana Klaty  dopadla tvrdě do reality. První část inscenace byla dosti zakuklená do sebe, a marně jsme hledali přesah k dnešku, proč vlastně hru inscenovat. To, že hrdé Trojské ženy trpí tím, že mají být otrokyněmi, je celkem pochopitelné. Jedná se o emočně vypjatý moment, který trvá tak dvě až tři hodiny. Sborové lkaní se přes přízeň diváků brzy omrzí. Hekuba se snaží chránit své svěřenkyně jako lvice, ale není jí to nic platné. To, že ženský element jedno jest, je zde znázorněno společnou róbou pro 7 žen. Kassandra není v klubku, ale hraje sólově na kytaru. Proč ne. Do truchlivé lyriky zasáhne realistická poprava Andromaché, jejíž mrtvola je zhanobena znásilněním vojenským oddílem. Pak přišla opona a přestávka.

Po dlouhé přestávce jsme opět usedli do (prořídlého) hlediště, dozvěděli jsme se o ředitele festivalu prof. Jana Buriana a režiséra Jana Klaty, že představení dál pokračovat nebude, neboť byly vykradeny dámské šatny, a herečky se soustředí na blokování karet k bankovním účtům a blokováním mobilů, a nejsou schopny v takovém rozpoložení odehrát druhou část náročného kusu.

"Mrzí nás to, ale bohužel zahajovací představení TRÓJANKY režiséra Jana Klaty bylo neplánovaně ukončeno z důvodu krádeže v šatně hereckého souboru. Tato politováníhodná událost festival DIVADLO potkala poprvé za více než 30 let jeho existence. Plně chápeme, že soubor nemohl pokračovat v představení. Spolupracujeme s Policií ČR na vyšetřování a pomáháme souboru vyřešit všechny formality. Omlouváme se a děkujeme za pochopení", uvedl festival okamžitě na svých webových stránkách.

O incidentu okamžitě podala zprávu mainstreamová média, takže se o festivalu ví.

Ve čtvrtek, druhý den festivalu, jsem viděla inscenaci hostitelského Divadla J. K. Tyla, s názvem Příliš drahý jed. Polonium, které zabilo novináře Alexandra Litviněnka, prý stálo dvacet milionů liber. Předpokládám, že tvůrci chtěli ukázat zrůdnost Putinova režimu, a statečnost Mariny Litviněnkové, která se domohla satisfakce až po deseti letech od mužovy smrti. Inscenace má být asi dokumentární angažované divadlo, ale krutě se nedaří. A ani jakoby že vtipným dialogům obou hloupých(?) agentů FSB se publikum nijak zvlášť nebavilo. Inscenaci zřejmě měly odlehčovat kabaretní scény s animírkama, které působily dojmem, že už požily jako Marie Curie.

Další inscenace mi náladu nezlepšila. Jednalo se o inscenaci Jsme krajina / Příběh lidí, přehrady a času. Opět jakoby rozhlasové drama, s přesahem do geologické historie řeky Hron, a environmentálního hnutí. Vlastně to byl vícevrstevnatý dokument o schůzi o osudu vesničky Zvolenská Slatina a říčky Slatiny, levého přítoku řeky Hron. Herci na statické schůzi dovedně přecházeli z jedné role do druhé, a obsáhli charakteristiky dlouhou nejistotou sžíraných vesničanů, svých zájmů si hledících bafuňářů, a mladé krve, ekologických aktivistů, kterým se v roce 2015 podaří vesnici „osvobodit“ od Damoklova meče vodní nádrže na Slatině. Vesničané tak mohou  po 70 letech konečně nakládat se svým majetkem. Tak dlouho byly jejich domy pod stavební uzávěrou, a nemohli je ani opravovat, natož zvelebovat. Inscenaci přivezlo do Plzně Divadlo Josefa Gregora Tajovského. Nabízí se srovnaní s inscenací D1 (pracovní název), kterou uvedlo Slovenské komorní divadlo z Martina na 29. ročníku MFD v roce 2021. Ta však byla mnohem divadelnější.