Dnešní sobotní den 31. Skupovy Plzně začal poklidným příběhem o smíření a smrti. Dánské divadlo Refleksion hrálo pomalu a minimalisticky, takové inscenační postupy o smrti a patosu znám zatím jen z polského divadla. Na jevišti sedí tři „živáci“, čelistka (možná to byla violončelistka), loutkář a překladatelka, která byla součástí představení. Líbí se mi, když inscenátoři s takovou možností počítají a dokáží pro mezinárodní publikum inscenaci poposunout tak, aby se ani překlad neztratil. Na malém stolku sledujeme příběh morčete, pana Muffina, kterému už je sedm let, a má tedy strach, že brzy umře. Navíc ho začne bolet bříško, a to malí i velcí, dvounozí či čtvernozí, si nemůžou být jisti, a mohou se obávat i nejhoršího. Začne vzpomínat na vše dobré ve svém životě, a postupně se připraví na poklidnou smrt. Pan Muffin, loutka z jutového šustí, je zakopán na své zahrádce, a na hrobě mu vyroste jeho oblíbená slunečnice. Dánský soubor jednoduchými prostředky dokázal odvyprávět příběh tak, že se nikdo nenudil. Děti navíc na závěr představení dostaly mandle, které už pan Muffin nestihl sníst.

Představení Mission souboru Handa Gote byl poněkud mimo mé chápání a naštěstí skončili dříve, než jsem odešla. Lemuři a Veronika Švábová byly roztomilí.

Inscenace Dům u jezera izraelského souboru Hazira Performance Art Arena a Yealy Rassoly sliboval příběh o panenkách viděný očima dětské fantazie, což vzbuzovalo dojem, že příběh nebude úplně truchlivý. Příběh tři děvčat je zasazen do rámce „divadla na divadle“, kdy úvod a závěr obstará poněkud frivolní kabaretní umělkyně.  Jevištní prostor je vymezen několika praktikábly, cca 4x4 m, dále vidíme jen jedny dveře a malé okno. Kabaretiérka nám začne vyprávět příběh tři malých sester, dobře vychovaných a z lepší rodiny, kterým matka přikáže schovat se do sklepa, a aby se nenudily, mají si nadále procvičovat tři jazyky, trénovat balet a cvičit hru na hudební nástroje.  Dívkám záhy dojde jídlo. Matka je zastřelena, zrovna když se vrací pro děti, a její smrt vidí nejmladší dívka. Dvě dívky v závěru představení vidíme odjíždět do koncentračního tábora, pouze prostřední sestra se nakonec zachrání a dostane se do kabaretu. Všechny tři protagonistky kouzlí na jevišti jak s panenkami, tak i jen se zástupnými předměty. Když dívky vypustily z imaginární klece imaginárního ptáka, který začal imaginárně létat po divadle, začala jsem se rozhlížet, kde zrovna je.  Výstupy působí velmi emotivně, a pro mě to byl velký zásah do srdce.

Naštěstí už mě čekalo „jen“ Vietnamské vodní loutkové divadlo, které žádné pasti neskrývalo. Vodní divadlo je ve Vietnamu tradiční, zemědělský venkov se po staletí pohybuje v rýžových polích, a tak i amatérští loutkáři hrají loutkové divadlo ve vodě.  Takhle nějak si představuju naše evropské loutkové divadlo „theatrum mundi“, kde jde především o loutkovodičské umění, které se s loutkoherectvím netrápí.  Vesměs se jednalo o jednotlivé výstupy, jako orba(?) s bůvoly v rýžových polích, honění se fénixů, draků, a jiné posvátné vietnamské zvířeny. Nejvíce mě pobavilo hejno rybek, které se honily po vodní ploše, a v zápalu veselí vyskakovaly nad hladinu. K loutkám voděných zřejmě na čempuritech, podobně jako stínové loutky, vyhrávala živá hudba s jednou zpěvačkou. Asi hodinové představení příjemně a rychle uplynulo.

Ještě je třeba dodat, že pro velký úspěch museli pořadatelé k pěti původně domluveným představením přidat ještě šesté.