Sobotní festivalový den, a pro mě poslední, jsem zahájila Vojnou damáckého Studia DISK. Přestože se jednalo o zajímavou hudbu, pohybové provedení bylo dobré a mladí energičtí herci se snažili, vyznělo představení v KD Peklo trochu sterilně. Přitom, co více si přát, než texty lidových písní (ze sběru K. J. Erbena), která již v sobě mají obrovský náboj, stačí se nechat vést. Dovedu si představit, jak asi mohl Voice band vypadat v D35, pod vedením E.F. Buriana. Zde se jednalo spíše o absolventské cvičení všestrannosti, v pohybu, zpěvu, a sborové recitaci (téma: lidový verš).

Inscenaci Boca Loca Lab Řekni něco jsem viděla již podruhé, a byla jsem zvědavá, jak bude představení v Plzni vypadat. Hrálo se na Malé scéně Nového divadla, která připomínala jeviště Alfréda ve dvoře. Představení v Alfrédovi byl pro mě mnohem větší zážitek, ale tentokrát jsem se mohla více věnovat technickým záležitostem odchodů a příchodů herců, matením diváků, odváděním pozornosti a jiným kouzlům. Vypadá to, že inscenace nemá pevný tvar, který vzniká až v konkrétní interakci s konkrétním prostorem a publikem. Například závěrečný zpěv na motivy rytmických obřadních písní dosud zachovaných kmenových kultur v Plzni zdaleka nevyšel tak pěkně, sjednoceně a archetypálně jako v Alfrédovi.

Už jsem si myslela, že je to tím deštivým počasím, nízkou oblačností a nízkým tlakem, že všechna představení vidím sterilně, až jsme přijeli do divadla Alfa, kde se na komorní scéně odehrálo cosi neuvěřitelného. Tedy, představení Havlovy Audience v provedení ostravského Divadla Petra Bezruče.
Norbert Lichý je jako Sládek odporný tlusťoch s mastnými vlasy, jehož sádlo postupně vrůstá do plesnivých zdí jeho pivovaru. Vše, co ohromný protagonista v mnohovrstevnatém textu našel, ještě více zdůraznil držením těla a mimikou, a dost možná našel i nové významy, o kterých ani autor nevěděl. Kdyby Vaněk Sládkovi přivedl Bohdalku, odpustí mu i to, že odmítá spolupracovat. Přitom Sládek se tak snaží, chce pomoci, a schytá jen nevděk. Až se z toho Sládek rozbrečí. Lichého přikulovačem je mistr světel a příležitostný herec, útlý Jiří Müller. S přesilou Norberta Lichého si poradí velmi dobře, volí velmi úsporné a ukázněné herectví, a krásně to dohromady funguje. Když Sládek nabídne Vaňkovi místo skladníka, Vaněk zastříhá ušima a podlézavě začne Sládkovi vysvětlovat, jaké by to mělo pro společnost výhody, kdyby byl nekalý živel uskladněn ve skladu bez kontaktu s ostatními lidmi, zvláště pak Sarközim.
V závěru představení však Vaněk přijde za zničeným Sládkem, a dojdou ke společnému konsensu, že je vše na hovno.
Představení v komorním prostoru budilo dojem, že jsme všichni v hospodě, kde si u vedlejšího stolu cosi pijáci vyjasňují, a ani jsme se nenadáli, a byl (bohužel) konec.