Dalším představením Mezinárodního festivalu DIVADLO byla inscenace Strýček Váňa brněnského HaDivadla. Děj je zasazen do chaty v zahrádkářské kolonii, kde si lze na zahrádce po večerech opékat buřty. V chatce mají nejen lednici, varnou konvici a v zavařovačkách okurky, ale i mohutný koženkový gauč, patrně pozůstatek lepších časů. Do výzdoby chatky patří i dvě náboženské ikony, které dokládají, že v domě s vírou ještě není vše ztraceno. Postavy mají velmi domácké ležérní kostýmy, pouze Jelena na sebe ještě dbá a občas se oblékne jak na manažerskou schůzku. Což v prostředí, kde jí všichni ostatní vyčítají, že nemá žádný životní cíl a nic ji nezajímá, vlastně působí kontrastně. Když Serebrjakovi odjíždějí, Marina jim k noblesním kolečkovým kufrům starostlivě přibalí plato vajec na cestu. Soňa je mladé vyžle, které má teprve život před sebou, ale po odchodu Serebrjakovových spolu s Váňou hází flintu do žita a začne hovořit o tom, jaké to bude, až se strýčkem na sklonku života budou ohlížet zpět.
To inscenace Hanebnost maďarského divadla Proton žádnou zahrádkářskou idylku a dumání o nesmrtelnosti chrousta nenabízí. Inscenace na motivy románu J. M. Coetzee o dění v jakési vzdálené Jihoafrické republice po pádu apartheidu nabízí značně neuhlazenou podívanou na to, jak to asi mohlo vypadat, když třeba římské impérium zničili Vandalové. Inscenace nabízí mnoho témat, z nichž pro účely rychlého blogu vybírám jen otázku, zda emigrovat do země, kde nikoho neznám, ale patrně mě tam nikdo nezabije, nebo zůstat v mé rodné zemi, kde už také nic neznám a vše se převrátilo vzhůru nohama. Různé dějové zvraty byly doprovázeny mírumilovnými písněmi, mimo jiné písní Ti amo skupiny Ricci e poveri. To mi ihned asociovalo loňskou festivalovou inscenaci (A)pollonie, kde stálé opakování této písně dovádělo diváky k šílenství. Zde nedoháněli k šílenství jen písně, ale i vedro a značně drastické scény.