Jedna z tradičních českých klasik, kdy divák čeká na své oblíbené výstupy, jako je diskuze o tom, kdo platí punč, anebo o tom, kdo je v zasedání ryze pánského vejboru nejchytřejší ženská. Františákova inscenace v poklidu plyne, není v ní hluchých míst, ale také nijak neprovokuje, nesnaží se o žádnou revoluci.

V inscenaci je mnoho veselých míst, až pak úplně nevyzní vážná témata. Když selka Dubská (Martina Preissová) zmanipuluje nebohý vejbor, už se pak nepřeladí na vážné téma o padlém synovi a o tom, že by žádné vojny neměly být, a vyjde to trochu do ztracena. Ve výstupu s vejborem obzvláště vyniká Vladislav Beneš v malé velké roli radního Koženého, který dovedně kouzlí s textem obecního zákona. Markýtka Pavly Beretové je pro mě nejsympatičtější Markýtka z dosud viděných Markýtek. Výrazný je i hospodský Ehrmann (Csongor Kassai), který musí být za dobře s každým, aby v té katolické vsi, kde sedláci považují za největší město Písek, nějak přežil.

Podle krojů, které si ženy vezmou na slavnost do hospody, to vypadá, že v blahobytu žijí nejen selky, ale i krejčové a ostatní ženy.

Národní divadlo má v Našich furiantech po poněkud experimentálních výbojích minulých sezón vkusnou a divácky vděčnou inscenaci.