(O ztraceném děvčátku se sirkami)

Druhý festivalový den jsem zhlédla pouze inscenaci Děvčátko se sirkami, kterou do Liberce přivezlo královéhradecké divadlo DRAK. Režíroval a hudbu složil Matija Solce. Spojení DRAKu, Solceho a Andersena bylo příslibem divadelního zážitku, který se však nedostavil. Zhlédli jsme roztříštěnou inscenaci postrádající dramaturgii, ztrácející Andersena a navádějící publikum k používání otevřeného ohně a možná i k zahálčivému životu.

Samotný smutný příběh nezletilé ilegální podomní obchodnice je dozajista příliš krátký na to, aby vystačil na regulérní inscenaci, a bylo jasné, že ho bude třeba něčím doplnit. Tvůrci však zvolili značně problematický rámec lupičské bandy, která o silvestrovské noci vykrádá sklady a obchody.

Když děti v hledišti spatřily celou pětičlennou lupičskou bandu, začaly volat policii, a leckteří napodobovali i policejní sirény. Když začali herci zapalovat zápalky v nadživotní velikosti, začaly děti celkem správně volat hasiče. Tak prvoplánová však dramaturgie nebyla, a nechala lupiče nadále hospodařit v obchodě, do kterého se vloupala, a v kterém byly hračky. Lupiči našli nejdříve v obchodě hrací skříňku s baletkou, ne nepodobné tanečnici, kterou miloval cínový vojáček, a hudba ze skříňky a tanec na chvíli proměnily lupiče v kladné hrdiny, ale jen co kouzlo pominulo, a děvčátko se sirkami přes veškerou snahu umřelo, vydali se na další nekalou akci.

Obchod s hračkami byl plný papírových krabic, které lupiči postupně otvírali, a které se proměňovaly v jevišťátka různých mikropříběhů, například o medvídkovi, který se chtěl uložit ke spánku, ale stále mu něco chybělo – nejdříve postýlka, pak polštářek, pak peřinka, pak plyšáček, a nakonec zapomněl zhasnout. Tato etuda byla z celé padesátiminutové inscenace nejzdařilejší. Dále zaujala panenka, která si neustále vybírala šaty, které si vezme na sebe, ale u tklivé zebry, domečku s panenkami čekajících na Santu (na Silvestra?), a jakési papírové nemocnice, už jsem celkem šťastně spala. Pointa byla, že žádné ze zvířátek ani panenek si nekoupilo ani jednu sirku, a akce tak vyšla nazmar.

Na závěr, zřejmě aby se naplnila určená délka inscenace, lupiči vytvořili na jevišti z krabic, světýlek a balicího papíru cirkus, kde za dosti příšerné hudby a zpěvu vyráběli z balicího papíru cirkusová zvířata, následně účinkující v improvizovaném cirkuse.

Nešťastné děvčátko se sirkami, která sestávalo z utržené hlavičky od panenky, a tělíčka které bylo nahrazeno balicím papírem, z toho konečně umřelo, vedoucí lupičské bandy Petra Cicáková ji zaklapla do papírové krabice, pak ještě lupiči za dalšího zpěvu všechny krabice uklidili do původního stavu, a vydali se za dalším lupem, a zdrblé publikum se mohlo vzdálit z hlediště.

Třetí festivalový den, čtvrtek, zahajovalo plzeňské divadlo Alfa s inscenací Ptej se proč aneb Svět podle křečka. Když se na scéně objevil křeček jako cirkusový ředitel a začal představovat hvězdy svého cirkusu, značně jsem znejistěla. Naštěstí se ukázalo, že to byl jen ošklivý sen hlavního hrdiny Jirky, pětiletého žáka mateřské školky.

Inscenace osvědčeného tria režiséra Tomáše Dvořáka, dramaturga Pavla Vašíčka a scénografa Ivana Nesvedy vznikla tentokrát podle textu loutkářských nadějí Jakuba Vašíčka a Tomáše Jarkovského. Inscenace střídající scény s živými herci a manekýny a scény s maňásky příjemně plynula, byla vtipná a chvílemi zdravě dojemná. Také jsme se dozvěděli spoustu věcí. Například, že to byl Velký křeček, který nejdříve stvořil křečka a křečici, a pak pro ně stvořil lidi, aby se o křečky starali. Aby Velký křeček lidi rozlišil, učinil těla chlapečků a holčiček rozdílná, jak si ukázali Jirka s kamarádkou Terezkou při odpoledním spinkání ve školce.

Přestože příběh sestával z krátkých skečů, kde například bavila dokonale animovaná žížala nebo had, vše drželo po hromadě a pohádka skončila dříve, než jsme se nadáli.

Proslýchá se, že by se Jakub Vašíček mohl stát uměleckým šéfem divadla DRAK, a možná by i mohl změnit kurz, kterým se právě divadlo DRAK ubírá.

Další inscenací třetího dne byla pohádka o Budulínkovi hostitelského Naivního divadla Liberec v úpravě Víta Peřiny. Jelikož dědeček s babičkou, kteří se o Budulínka starali, byli staří rockeři, a inscenace je provázena živým bigbeatem, bylo toto představení věnováno zesnulému Filipu Topolovi.

Tato inscenace byla hojně oslavována na Mezinárodním festivalu v Plzni, získala cenu Erik na Přeletu nad loutkářským hnízdem, a dočkala se i několika recenzí, proto se domnívám, že netřeba se o ní příliš rozepisovat. Ale pro tu lišku by možná bylo lepší, kdyby zemřela, než aby se divoké zvíře proměnilo v poslušného psíka, který donekonečna dělá „Sedni! Lehni!“. A ta propuštěná liščata možná umřela hladem nebo je někdo sežral. A jakpak asi dlouho tloukli dědeček s babičkou na zavřené dveře?