Klasické hry mají tu nevýhodu, že jejich děj je známý, a tak spíše než na děj samotný se diváci znalí klasiky soustřeďují spíše na herecké výkony a celkové provedení textu. Já jsem zamířil na Vinohrady především se zvědavostí, jak se s hlavní rolí popasuje Šárka Vaculíková, a jak si režisér s touto inscenací poradil. Hned od začátku mě Šárka Vaculíková nenechala na pochybách, že tuhle roli má perfektně zvládnutou. Její živelnost, její vyjadřování, její prostota, to všechno jako by snad ani nehrála, jako by to byla přímo ona, přirozená a svá. Jen jsem fascinovaně sledoval, jak je Šárky Vaculíkové plné jeviště a jak to zvládá bez sebemenšího zaváhání. A nejen první obraz hry byl jejím koncertem, její fantastický výkon pokračoval i po příchodu do Higginsova sídla a vrcholu dosáhl jejím prvním zkušebním uvedením do společnosti. Tato scéna mi přišla jako vrchol celé inscenace. Zde se u mě dostavovaly nekontrolovatelné výbuchy smíchu, jak Líza v podání Šárky Vaculíkové kombinovala vytříbenou mluvu se svým lidovým vyjadřováním. Jedním slovem bomba!

To, co zdobilo inscenaci v jejím prvním dějství se však s druhým dějstvím začalo vytrácet. Líza se nám adaptovala do dámy, a to, co činilo inscenaci v mých očích tak dokonalou, najednou pominulo. Ne, že by Líza po přeměně byla špatná, jen už to nebylo ono. Šárka Vaculíková jako dáma byla stále sympatická, dokonce jsem jí i věřil její vnitřní rozpolcenost a zklamání z toho, že není pro Higginse ničím více než pouhým projektem. Sama Šárka Vaculíková si však nastavila od samého počátku svým uchvacujícím výkonem laťku příliš vysoko, a tak z mého pohledu inscenace vygradovala právě první scénou u paní Higginsové. Nicméně i když kvalita inscenace stojí a padá především s hlavní představitelkou, neméně důležité jsou i ostatní herci. Asi logicky tou nejdůležitější postavou by měl profesor Higgins v podání Jana Šťastného. Ten předvádí řekl bych standardní výkon, který neohromí ani nezklame, totéž se dá říci o Tomáši Töpferovi či Nadě Konvalinkové. Kdo z herců se naopak pohybuje v nějakém aspoň mírném nadprůměru, to je bezpochyby Libuše Švormová, která hraje svou roli paní Higginsové skvěle, a Svatopluk Skopal, který si svou roli obhroublého popeláře a zároveň Lízina otce perfektně užívá. V druhém dějství pak už, stejně jako jeho dcera Líza, nemá ten drajv, ale stále je skvělý a troufám si říci charismatický. Ze zbylých herců pak vyniká Denny Ratajský a potěšil Marek Lambora.

Co se týče inscenace jako celku, velice oceňuji, že došlo ke zkrácení lekcí slušného chování a Líziny celkové výuky, která celkově zabere možná jednu až dvě minuty. To tempu hry rozhodně prospívá. A musím říci, že se mi velice líbil závěr, jehož vážnost a zoufalost čišící z Higginse tuto jinak vynikající komedii v mých očích povýšily, přičemž závěr zcela jasně divákovi dokázal, jak Líza pod Higginsovým vedením vyrostla v ženu, která dokáže uvažovat a ví, co chce. A ať přemýšlím jakkoliv, na inscenaci neshledávám žádná negativa. Z mého pohledu se jedná o solidně zinscenovanou klasiku, u které se můžou bavit všechny generace v publiku, od dětí až po seniory. Žádné hlubší poselství jsem od inscenace neočekával, stejně jako jsem ani neočekával, že by mě donutila k nějakému hlubšímu zamyšlení, nebo že by ve mně zjitřila nějaké emoce. K tomu jsou určeny jiné inscenace. A jakožto klasická komedie, od které jsem očekával pobavení a nějaké zajímavé herecké výkony, na mě Pygmalion v Divadle Na Vinohradech zapůsobil kladně. Má spokojenost budiž orámována 75 procenty.

/Hodnoceno dle reprízy ve čtvrtek 13. dubna 2017 od 19 hodin v Divadle Na Vinohradech/