Hlavní devízou plzeňských Koček je fakt, že mají duši. Jejich osudy dokáží zasáhnout, poněvadž každý z herců své mňaudámě dokázal poskytnout to nejlepší ze svého umu. Ať už se jednalo o M. Grisu v krásně postavené figuře starého divadelního kocoura Múz, J. Čiernika coby Starobyla Vznešeného, J. Hruškociho jako Rambajz-tága, nebo S. Topinkovou Fořtovou, jež se v úloze Grizabelly velmi solidně postavila nelehkému úkolu spočívajícím v interpretaci ústředního songu Memory. I proto divák snadno promine menší intonační nepřesnosti a chvílemi ne zcela vyladěnou souhru zpěvu a orchestru, který se se složitostmi Webberovy hudby popral veskrze zdařile. Dobrý dojem z inscenace s propracovanou choreografickou složkou kazila jen scéna D. Dvořáka - zejména pak jeho záliba v používání neonů (osvětlení některých kostýmů koček taktéž nevypadalo nejlépe). Neony v některých okamžicích dokonce překračovaly hranici kýče. A například fakt, že se děj odehrává v divadelním fundusu, není ze scénického provedení zřejmý vůbec. S kýčem zápasila i závěrečná scéna „kočičího nanebevzetí“ Grizabelly, stejně tak jako zbytečné a zejména nadbytečné využívání ohňostrojů a rozhazování rozstříhaných papírků všech barev. Plzeňské Kočky se příjemně poslouchají, jejich osudy dojímají, dokáží strhnout pohybovou složkou, jen by se na ně mohlo ještě lépe dívat.