Poměrně vydařená adaptace postihující víceméně všechny zásadní momenty Ecova románu. Režisér P. Kracik se soustředil na vytvoření tajemné atmosféry středověkého kláštera, kterou se mu podařilo zpracovat opravdu sugestivně. Po celou dobu představení tím dokázal udržet určitý stupeň všudypřítomného napětí, k čemuž hodně napomáhala i výpravná scéna z dílny J. Milfajta. Co se týče hereckých výkonů, v uvedené repríze působil J. Kalužný v hlavní roli Viléma z Baskervilu značně nejistě, jen stěží by se dalo uvěřit, že by byl pro pomocníka Adsona takovou autoritou. P. Borovec v roli Adsona kolegu J. Kalužného s přehledem přehrál, dokázal se totiž naprosto jistě pohybovat v různých polohách své postavy, ať už se zpočátku jednalo o naivního bojovníka za právo, dále pak dívkou svedeného a záhy výčitkami trpícího mladíka nebo odvážného mladého muže nasazujícího život pro odhalení pravdy... Z dalších herců bych vyzvedl P. Dohnala coby knihovníka Malachiáše, L. Špinera, jenž dokázal jako Salvátor přesně obsáhnout celou tragičnost postavy postiženého mnicha. Za nejsilnější scénu pak považuji inkvizitorovo nařčení trojice „hříšníků“ z kacířství a jejich následný soud s hrozbou mučení. V tomto strhujícím výstupu vynikl zejména R. Žák. Snad jen obsazení A. Alinče do malé role Aymara nepatřilo k dobrým nápadům režie, poněvadž jeho přeafektovaný výstup působil velmi rozpačitě. Kracikovo nastudování Jména růže má šanci oslovit široké spektrum diváků a to jak to neznalé knihy ani filmu se S. Connerym v hlavní roli, tak i naopak jejich obdivovatele. V inscenaci lze totiž nalézt spoustu dobrých nápadů a postřehů.