Na Krobotově inscenoaci Audience oceňuji intenzivní gradaci napětí mezi oběma postavami. Zvlášť A. Texel dokázal v roli Vaňka precizně propracovanou mimikou odvést skvělou práci. Vaňkova závěrečná touha být z dohledu sládka co nejdál (umocňovaná zcela odlišnými životními i osobnostními postoji obou mužů), měla patřičnou sílu. J. Kolařík sládka sice vybavil adekvátní opileckou šablonou (nemyšleno pejorativně), na jakou jsme z jiných inscenací Havlovy hry zvyklí, nicméně díky Krobotově zarámování příběhu do dvou telefonních hovorů na začátku a na konci, se divák nemohl zbavit neustále se vtírající myšlenky, že se za sládkovou jednoduchostí a jistou bodrostí skrývá ještě něco víc. Dojem promyšleného výslechu se s během inscenace stupňoval. K Audienci byla přirozeně připojena aktovka S. Becketta, jež byla poprvé hrána v Avignonu na Noci V. Havla. S. Beckett ji tehdy právě vězněnému dramatikovi věnoval. Z trochu odlišného pohledu vlastně vyjadřuje podobné myšlenky jako Audience. Na podkladě tvorby uměleckého díla, kdy režisér situuje svého herce do patřičných poloh, tak ukazuje, jak se člověk velmi lehce může stát hračkou v rukách druhých lidí. Dobrá souhra herců a režie.