Macourkův a Lipského film Čtyři vraždy stačí, drahoušku patří k české komediální klasice či k „pamětnickému" fondu, jež se skví zlatavým odleskem. Možná také proto bylo převedení této filmové „srandy" na „bezručácká" divadelní prkna sledováno s jistým napětím.

Přijít s touto inscenací byl především dobrý dramaturgický tah. Odlehčená a velmi známá komedie jistě přiláká davy diváků, kteří se chtějí bavit, vzpomínat, porovnávat filmovou a divadelní verzi nebo se jen tak rochnit v pomyslných kalužích komiksové krve. A na své si přitom všem přijde i milovník divadelní magie.

Pod inscenací je podepsán (v současnosti ostravský) režisér Jan Mikulášek. „Vraždami" potvrdil, že je nejen talentovaným, ale i zkušeným režisérem. S přehledem komediální běsnění (v Divadle Petra Bezruče právě končí tzv. Zběsilá sezóna) ukočíroval a ještě mu vtiskl pár originálních nápadů. Nejedná se sice o jeho „majstrštyk", ale i tak potěší. Ostré střihy, parodický odstup, hravost, smysl pro komiksové absurdno či hyperbolu, prvky eklektičnosti, odkazy k divadelnímu provozu, převlékání se z role do role atd. - to vše způsobuje příjemné „lechtání" divákova srdce i mozku (a možná i jiných orgánů). A jelikož Mikulášek vcelku důsledně ctí (už v předloze zakomponovaný) žánr crazy komedie, divák se může těšit na opravdu bláznivé výstupy, z nichž ty nejlepší jsou například ve spojitosti s trojicí (a někdy i čtveřicí) policistů či s okolo sebe bodajícím Macbethem. 

Hláška „Všichni jsme Gogo!" (nebo něco velmi podobného) je vcelku exaktním vyjádřením principu Mikuláškovy příjemně ulítlé skládačky. I když musím se přiznat, mohla být pro mě i šílenější, nepřehlednější a důslednější. Například v pohybu herců. I když například takový  Jan Vlas nebo Tomáš Dastlík vtipem tělesným i verbálním doslova ohromují. Jejich pitvoření se či komiksové zkratky jsou bravurní. Také velmi účelné zapojení (ne)herce Pavla Johančíka je tím správným oživujícím momentem. Naopak slabší byla například herecká akce, kde se v závěru po sobě plazily (praly se) jinak výborná Markéta Haroková a spíše nevýrazná Marcela Čapková (režijní nedůslednost? proč najednou natolik realismu, když jindy vystačí jedno slovo, citoslovce či náznak?). Líbil se mi také představitel hlavní role Viktor Dvořák nebo třeba bytná Zdeny Przebindové. Excelentní byla i Tereza Vilišová, která i v malých rolích učitelky matematiky či gangsterky  předvedla svou hereckou pružnost a přizpůsobivost. 

Čtyři vraždy stačí, drahoušku je vcelku povedená inscenace, která ostravskému Divadlu Petra Bezruče ostudu rozhodně dělat nebude. Je hravá, nápaditá a má v sobě potenciál, aby se ještě dál rozvíjela a precizovala. Divák má zároveň dobrý pocit, že to baví i herce (tedy aspoň některé). Přesto vše v mé „divadelní" paměti asi tato inscenace - na rozdíl od jiných Mikuláškových, např. Tří sester, Sladkého života či Margot - dlouhodoběji pobývat nebude.