Mám dojem, že víc než čímkoli jiným je nová inscenace plzeňské činohry další zkouškou zdejšího publika. Před třemi lety neobstálo, když štítivě nepřijalo Büchnerova Vojcka v invenční inscenaci režijní dvojice SKUTR, teď stojí před novým dilematem. Šéfka činohry Natália Deáková se rozhodla uvést Modrovouse belgického expresionisty Michela de Ghelderode, který se vymyká tradičnímu divadlu a na českých jevištích nemá právě na růžích ustláno. Na mimořádné inscenaci se podíleli skvělí profesionálové – dramaturgyně Marie Špalová, scénograf Lukáš Kuchinka, hudbu složil a s kolegy ji na klavír, cimbál a bicí živě hraje Jakub Kudláč, o kostýmy a výrazné líčení se postarala Jana Smetanová, také tanečnice Jarmila Hruškociová přiložila ruku k dílu. Všichni odvedli velmi dobrou práci. A přece bylo premiérové publikum z velké části chladné, mnozí demonstrativně netleskali.

Na předscéně začne hrát ještě do plného světla několik hudebníků, Ondřej Rychlý v kostýmu sira Halewyna (Modrovouse) zpívá Gottův hit o ptáčeti bez hnízda. Ti, kteří Ghelderodovu hru znají, si užívají jeden z posledních textů Jiřího Štaidla ve zcela nových souvislostech – ptáčkem, který ještě nezná léčky tohoto světa, je najednou logicky Purmelende, hraběnka z Osterlandu, bílá bříza, která má poskytnout svou náruč a skrýš, se pomalu mění v temný strom plný oběšenců, a když Halewyn zpívá o touze po klidu v duši, divák už se nestačí divit, jak dokonale slova téhle pohádkové písničky k Modrovousovi pasují.

A potom už všechno potemní – prostor i atmosféra. Na temné a téměř prázdné scéně se výrazně pracuje se světlem (autorem světelného designu je Jakub Sloup) i se zvukem (na jeho podobě se podíleli Petr Šolc a Tomáš Kučera). Do děje nás uvádějí vojáci na hradbách, Michal Štěrba a Vladimír Pokorný, a potom už zazní magický zpěv sira Halewyna. Neznám mnoho českých herců schopných zvládnout tuhle roli, Ondřej Rychlý je ideální představitel. Uhrančivý, nebezpečný, krutý, všudypřítomný – takový je jeho Modrovous. Otrok vlastních vášní, lovec, vrah. Marné je zoufalé volání jeho matky Edwiggy (Apolena Veldová), už dávno se nedokáže ovládat. Jeho další obětí se má stát Purmelende (Andrea Mohylová) – vnitřně nečekaně silná žena, která je ostatními považována za bezmocnou a tak trochu nepohodlnou – vymyká se tradiční představě poslušné dcery, je zvědavá, má kuráž. Je Halewynovi rovnocennou soupeřkou.

Zařadit Modrovouse žánrově je poněkud komplikovaný úkol. Je to balada, je to jevištní báseň, melodram, někteří mluví o hororu... Pro mě je to především silný obraz – prastarý, temný, ale krásný. Závěrečný polibek lze chápat různě. Pro mě se zkrátka Purmelende nedokázala vrátit mezi lháře a pokrytce, nedokázala se smířit s přetvářkou blízkých. Nejednoznačnost obrazů může mnohé jistě dráždit, ale proč nepřijmout jiný úhel pohledu, jinou poetiku, jiné divadelní prostředky? Opravdu se chceme dívat stále na totéž?

V Plzni vznikla výtvarně i hudebně zcela mimořádná inscenace. Zasloužila by si vstřícné a vnímavé publikum. A já mám strach, že v Plzni bude takové diváky hledat obtížně. Nicméně moc rád bych se mýlil.