Skvělý záměr spojit Zeyerův text a Sukovu hudbu v jeden celek v sobě skrývá past patosu, sošnosti a rituálu (a nádherné kostýmy Lindy Boráros obřadnost celku ještě posilují). Tím spíš, že nejde o pouhý hudební podkres, živá hudba zaznívá ve své plnosti, kráse a vznešenosti. 
Štěpán Pácl si tohle nebezpečí dobře uvědomuje a bojuje s ním humorem - to se daří zejména báječnému Vratkovi Jana Maléře, který je zároveň čestnost a bezelstnost sama. Úlevné veselí přináší i Pavel Pavlovský jako královicův sluha Radovid a jemně též Martin Stránský jako Stojmír či jeho dcery Prija a Živa. U Runy nenajdeme ani záblesk lidskosti či radosti, Apolena Veldová je pevná jako skála a krutá, jak jen živly dovedou být, vždyť ji trpkost kojila a hoře krmilo. Umění melodramu ovládá dokonale. Matyáš Darnady a Eliška Vocelová se s náročnou formou perou statečně a ze všech sil - a na můj vkus úspěšně. 
Minimalistické scéně Dragana Stojčevskiho skvěle slouží světla Jakuba Sloupa - všechno se dere z mlhy a do mlhy se zase noří, vznikají nádherné obrazy, funkční stínohra. 
Je to pravda celé trochu delší, ale škrtejte v melodramu. Ostatně měl jsem pocit, že ani děti, které seděly za mnou, neztrácely pozornost. 
Vznikla nádherná inscenace a vsadím se, že s reprízami bude zrát a bude ještě krásnější.