„Melancholická komedie o podivuhodné době, v níž jsme slavili 1. máj, magořili ze socialistického plánování, zpívali dobové písně a vychovávali děti, až jsme se nakonec křepce protančili k dnešním dnům – teď je to na vás, milánkové!“ Touto anotací uvádí Husa na provázku hru Arnošta Goldflama Blbá Veruna aneb Svět, co jsme znali, a který už není. A řekl bych, že ne zcela šťastně. Anotace totiž budí dojem, že půjde o jakési zúčtování s naší socialistickou minulostí (takových už tu bylo!!), byť trochu nostalgicky zabarvené (co na té době ti starci mají?). Ono však o ty První máje nejde, nebo alespoň o ně nejde v první řadě.

Arnošt Goldflam – dramatik napsal pro Arnošta Goldflama – režiséra především hru na jedno ze základních goldflamovských témat. Na téma osudů malých obyčejných lidí na pozadí doby vymknuté z kloubů, ve světě, s nímž si nevědí rady. Hru o tom, jak tito lidé zvládají (či nezvládají) nástrahy, jež jim různá období kladou do cesty. A nezáleží na tom, jde-li o natáčení propagandistického filmu o terezínském ghettu (Sladký Theresienstadt) nebo třeba o život mezi kontrolami účasti na průvodu. To všechno jsou jen reálie příběhu, které autor nalézá ve vzpomínkách vlastních nebo svých předků. Nechci se pouštět do polemiky, zda Goldflam napsal či nenapsal lepší hry, než je tato (samozřejmě že napsal). Ale nechci ani této hře upírat, co její jest. Uznávám, že možná jsem se nenudil i díky tomu, že jsem tyto reálie poznal a prožil a že je mi Goldflamův specifický humor celkem blízký. Jde tedy částečně o záležitost generační. Hra však má i nadčasové přesahy. Jsou snad některé rituály dnešní doby méně pitomé než tehdejší průvody či hra na angažovanost? Vymanila se dnešní kultura z plytkosti, na niž nostalgicky vzpomíná stárnoucí Zpěvačka? Je dnes jasnější, kdo vlastně je blázen a kdo ne? Myslím, že v tomto směru klade hra otázky, jež platí dodnes – stačí si jen odmyslet konkrétní reálie. Příběh hry končí někdy po listopadu 1989. Veruna vstupuje do samostatného života v „nové“ době a co ti druzí? Její otec se stal již dávno „neviditelným“. Ostatní aktéři jsou však stále přítomní. Na okraji, kdesi v parku, kam chodí na své stařecké procházky, ale stále mezi námi. Bývalý šéf venčí svého obskurního mechanického Bročka a nadává na poměry. Zpěvačka, zkarikovaná do bezmocné stařeny, už ani moc nevzpomíná. Jen škodolibě konstatuje, že všichni jsou již pryč, ale ona tady zůstala. Z postav, které před tím oscilovaly mezi bezpohlavními dozorci a pacienty v blázinci, se staly téměř roztomilé stařenky klábosící na lavičce. Moc nostalgie v tom nevidím, snad jen po tom mládí, které i v blbé době je prostě krásné. A možná v tom, že paměť je milosrdná. Tahle hra neřeší světoborné existenciální otázky, ale svou kolážovitou strukturou a svým tématem odkazuje k slavným inscenacím HaDivadla Guma (1985) a Dcery národa (1987), na nichž se Arnošt Goldflam podílel v rámci kolektivních scénářů i jako režisér. Kdosi chytrý o té době napsal, že „charakteristickými rysy poetiky HaDivadla jsou nesyžetovost, asociativní navazování situací, prolínání skutečnosti vnitřní a vnější, případně snu“. A jen tak na okraj: zkusme si představit stejné téma, nahlížené optikou pohledu budoucích Veruniných dětí!

Hereckým výkonům obecně snad ani nelze nic vytknout, jak je ostatně na Provázku zvykem. Přesto však bych zde chtěl vyzdvihnout výkon Anežky Kubátové coby Blbé Veruny. Na začátku vidíme holčičku ve školkovském věku, která si při sledování průvodu z rozpaků mimoděk zdvihá sukni a tatínkovi zadělá na pěkný politický průšvih, když usne, takže ji musí odnést domů dříve, než je spatřen svými šéfy z podniku. Později se změní na zvídavou malou slečnu, která si s kamarádem jde recipročně předvést intimní partie. (Je podobnost s románovou Sorokinovou Marinou čistě náhodná nebo jde o shodu zkušeností? Každopádně moravské názvosloví je libozvučnější.) Ještě později vidíme vášnivou pokoutní čtenářku Kafkova Procesu, která se stejným kamarádem laškuje, když mu odpírá sladkou odměnu za půjčení nedostupné knihy. A na konci příběhu je to téměř dospělá žena, s níž se stále ještě týž kamarád rozchází, protože ona bere jejich vztah tak nějak strašně vážně nebo naopak to vlastně vůbec vážně nebere. A to vše nám herečka servíruje s fantazií, mnohobarevně a se svým věčným, nenapodobitelným úsměvem.

Líbil se mi hudební doprovod, který staví do kontrastu zapomenuté šlágry stárnoucí zpěvačky (a vyhýbá se přitom prvoplánovým citacím nejznámějších socialistických kousků) a Bulisův song v podání titulní hrdinky. Trochu problémy jsem zato měl s řešením scény (Ján Zavarský), která je rozdělena na dva prostory (interiéry a exteriéry?), přičemž diváci částečně sedí i po stranách „exteriérové" části. Při takto komorní hře vzniká příliš velký odstup diváků od herců. Navíc jsou „boční" diváci ochuzeni o scény, které se odehrávají vpředu. Tento handicap má zřejmě částečně odstranit projekce záběrů z živé kamery. Ta sice lehce parodicky evokuje koncerty v obrovských prostorách nebo velké partajní sjezdy, ale celkově mi použití tohoto módního prostředku připadalo samoúčelné. Skvělé jsou kostýmy Petry Goldflamové Štětinové, zejména odlišením šedé denní reality od snového světa, plného pitoreskní fantazie.

Psáno na základě představení 5. února 2011 v pražské Arše.