Michail Bulgakov se již před mnoha lety stal mým oblíbeným autorem a jeho Mistr a Markétka jednou z mých nejmilejších knih. Navíc jsem měl kdysi to štěstí podílet se jako jeden z aktérů na teprve druhém českém jevištním zpracování tohoto románu (1983). Ze všech těchto důvodů jsem se postupem času stal jakýmsi sběratelem inscenací Mistra a Markétky a snažím se zhlédnout vše dostupné, co divadelníci na toto téma vytvoří. Nemohl jsem tedy vynechat ani inscenaci Mistr a Markétka Divadla Pražské konzervatoře DIK v dramatizaci a režii Jana Novotného.

Člověk při návštěvě studentského představení samozřejmě předpokládá, že všichni herci budou – v rozporu s postavami – více méně stejného věku, že jim pro některé role budou chybět životní zkušenosti, že ne každému z nich role úplně sedne a že scénář inscenace musí být vždy upraven tak, aby odpovídal počtu a skladbě lidí, které má režisér k dispozici. Jako bonus za tato omezení si u studentských představení dopřávám naději na neotřelý výklad předlohy, na neobvyklé zpracování. Ano – ještě před začátkem představení jsem si v programu přečetl, že Wolanda hraje žena a celá jeho (tentokrát kupodivu věrně podle předlohy čtyřčlenná) suita má rovněž ženské obsazení. Samozřejmě mě hned napadla otázka, zda jde o z nouze ctnost (protože studentek herectví je prostě výrazně více než studentů) nebo o tvůrčí záměr. Konec konců Sergej Fedotov svého času (1998) v Klicperově divadle obsadil do role Wolanda Chantal Poullain, a byl to sakra výrazný Woland, zdaleka ne jen díky nehranému cizímu přízvuku. Dramatizace Jana Novotného vynechává téměř všechny vedlejší motivy románu, především satirické obrázky a karikované postavičky z Moskvy v časech NEPu. A poměrně věrně sleduje dvě hlavní linie: příběh Mistra a Markétky a příběh Mistrova románu o Pilátovi. Byť také v nezbytných zkratkách. Bohužel mi v některých momentech připadalo, že tyto zkratky jdou „přes čáru“. Básník Bezprizorný v blázinci stihne Mistrovi říci jen to, že „...na Patriarchových rybnících...“, a Mistr již jasnozřivě ví, že se tam Ivan setkal s Wolandem. Dobrá, mám nějakou diváckou fantazii, ale v té chvíli mě zarazila ještě jiná věc. Mistr ví, že se setkal jmenovitě s „Wolandem“, nikoliv s „ďáblem“. Začal jsem si na ta pojmenování dávat pozor. Nerad bych se mýlil, ale podle mě se v celé inscenaci v souvislosti s Wolandem nevyskytne slovo ďábel. Kdo tedy je tento Woland se svou feminizovanou suitou? To pro mě postupně začala být klíčová otázka celé inscenace.

„Děvčátka“ se společně objeví nejvýrazněji ve třech scénách. Nejprve na Patriarchových rybnících se „Wolandka“ klasicky věnuje rozhovoru s ateisty Berliozem a Bezprizorným a suita v podobě extravagantních puberťaček posléze Berlioze nasměruje pod tramvaj. Dobrá. Podruhé ve Varieté předvedou všechna „děvčátka“, tedy i s „Wolandkou“, poměrně laciný kabaretní výstup. Nejprve píseň na Vysockého playback, pak pár kouzel, která bych váhal použít i na oslavě Mezinárodního dne dětí v nejzapadlejší dědině, rozhození bankovek, s jejichž pravostí či falešností se na rozdíl od románu vůbec nepracuje, až po finále s báječným pubertálním nápadem utrhnout prolhanému konferenciérovi hlavu. Mimochodem: když už se tento motiv z románu použije, měl by být zužitkován jevištně (jde to!!). Tady zůstane u slov a konferenciér se i s hlavou odpotácí do zákulisí. Prostě na žádnou černou magii a na žádné nadpřirozené schopnosti nedojde. Nedostatek inscenační invence nebo záměr? Potřetí se s „děvčátky“ setkáme na Wolandově plese, kde se nám opět všechna, včetně „Wolandky“ trochu překvapivě představí v podobě lesbického komanda, jehož zacházení s královnou Markétkou nelze nazvat jinak než sexuální harashment. Ples pak v duchu této stylizace končí jako velká skupinová soulož, do níž je zatažena i Markétka. Poplesové posezení Wolanda se suitou, během nějž Markétka vysloví svá dvě přání, je pak celkem logicky pojednáno jako všeobecná postkoitální siesta. Tady už nelze uvažovat o nedostatku invence; řekl bych, že je jí naopak až příliš. A záměr je tady zcela zřejmý. Ponechám stranou otázku, jak moc toto ztvárnění jde proti duchu románu – připusťme, že inscenátor může mít právo i na úplný posun výkladu. Ale musím se znovu vrátit k otázce z předchozího odstavce: kdo je tento Woland, který jednou za sto let uspořádá ples jen proto, aby si mohl ve zvoleném městě se svými děvčátky pořádně zasouložit? Nemohu si pomoci, ale díky použitým prostředkům mě napadá poněkud misogynní nebo xenofóbní výklad této inscenace: v našem dnešním světě ďábel = žena, případně ďábel = lesba? Netvrdím, že právě toto inscenátoři chtěli sdělit, ale tento nápad se mi do mysli vkrádá velmi neodbytně. Co by na to řekl Bulgakov, si netroufám soudit. Mně osobně by však taková koncepce Wolanda a jeho suity prostě nešla s příběhem Mistra a Markétky dohromady.

Při představení jsem také zažil jedno jazykové déjà vu. Režisér Fedotov měl kdysi výhradu k českému překladu Aleny Morávkové, protože se tam prý Woland loučí slovem „sbohem“. V knižním vydání z roku 1987 jsem však takové místo prostě nenašel. A náhle v této inscenaci řekne Markétka po plese Wolandovi také „sbohem“. Zvláštní, jak tato chyba magicky putuje časem. Pokud ovšem Woland není ďábel... A ještě jedna věc mě zarazila na konci inscenace – měl jsem dojem, že slova o jediné výhradě k románu, že totiž není dokončený, jsou zde vztahována k Pilátovi. To by samozřejmě byla chyba, prvotní podnět k osvobození Piláta musí vzejít odjinud. Ledaže bychom vyšli z berliozovského předpokladu, že Ježíš nikdy neexistoval ... pak by ale ztratila jakýkoliv smysl i postava Piláta a tím i celý román. Ale mohl jsem se pochopitelně mýlit.

Důležitou roli v inscenaci měla evidentně hrát choreografie, režisér si dokonce pozval ke spolupráci principála La Putyky Rosťu Nováka. Jenže něco se jaksi nepovedlo. Buď právě choreograf neměl svůj den nebo byly jeho požadavky a vize nad síly aktérů. Jinak by třeba Markétčin noční let nad Moskvou nemohl působit spíše jako zoufalý souboj tři pánských nosičů s hmotností a kinetickou energií její představitelky. A rozhodně to není narážka na proporce subtilní herečky. Těch choreograficky nedotažených nebo nepřesných momentů by se ostatně dalo vyjmenovat více. Další problém pro mě znamenaly různé chybičky technického rázu: snad až příliš časté přeřeky nebo třeba nepřesná koordinace se scénickým zvukem. Musí-li Woland třikrát opakovat své panovačné gesto, než hudba ve Varieté konečně přestane hrát, mám jako divák dojem, že zvukař prostě zaspal. Nebo šlo také o záměr ukázat, že Woland vlastně opravdu žádnou mocí nedisponuje? Tím bychom se opět dostali k mé zásadní otázce po klíči k úloze Wolanda a jeho suity v této inscenaci.

Nemohu popřít, že představení bylo odehráno s velkým nasazením a energií od všech herců. A ani to, že některé herecké výkony (Mistr, Markétka, Bezprizorný a konec konců i ta nerozšifrovaná „děvčátka“) byly zajímavé. Ale v mém celkovém dojmu bohužel nad těmito pozitivy převažují otazníky nad koncepcí inscenace a některých postav.

Psáno na základě představení dne 18. dubna 2011 v pražském Žižkovském divadle Járy Cimrmana.