Křišťálová noc je plná konfrontací přístupů k životu v nesvobodné době. Ať už je to postava manipulativní matky, která má pocit, že se své rodině obětovala a kdyby nechala své syny dělat si, co chtějí, už by jí v životě nic nezbylo. Nebo jejího manžela, který při odchodu do důchodu dostal ve fabrice vyznamenání a děsí se, že z jeho života zbyl jen tento kus papíru. Další drama se odehrává ve vztahu Josefa a Olgy - Pražáků, kteří přijeli na návštěvu. Spisovatel Josef je tak svázán očekáváními širokého okolí, že se bojí každé další řádky svého románu, kterou mu navíc zkritizuje i vlastní žena.

Z hry čiší nespokojenost postav se svými životy a jejich (ne)schopnost se z bludného kruhu vymanit. Snad jen postava Toničky má naději - ze svých představ nehodlá slevit. Zůstává i ve složité životní situaci nezávislá a pere se s ústrky okolí.

Neradostnou atmosféru navenek poklidného družstevnického venkova dokreslovala živá hudba. Kvalita vyluzovaných tónů byla taková, ne-li horší, než lidské vztahy na jevišti (asi záměr, ale to tahání za uši bylo trochu neúnosné).

Navození vesnického prostředí nabourávaly chaotické kulisy. Ústřední byla pojízdná kuchyň, skříňky se proměňovaly i v noclehárnu. To mi spíš připomínalo spaní v panelákových králíkárnách než ve venkovské chalupě… Ale mnohem víc překvapující byla prosklená stěna, za kterou herci čekali na svůj výstup. Sice fajn nápad, ale bez souvislosti s venkovem či dobou. Alespoň „zmutované“ kopřivy tam trochu patřily…

V 60. letech byla Křišťálová noc určitě výrazný a zajímavý počin. Pro mě ale nyní jen nepříliš oslovující připomenutí doby bez Hrubínovy poetiky. Příjemné bylo jen si po představení uvědomit, jak svobodná je vlastně dnešní doba proti té ne tak dávno minulé. Možností, jak řešit svá soukromá pekla nám skýtá podstatně více.