Muzikál My fair lady byl napsán v roce 1956 a od svého vzniku byl velmi úspěšně uváděn na newyorské Brodway. Netrvalo to ani deset let a již v roce 1964 bylo natočeno jeho filmové zpracování v hlavních rolích s Audrey Hepburn a Rexem Harisonem. Toto zpracování nelze označit jinak,než jako legendární, protože do značné míry předznamenalo směr, jakým se budou napříště inscenátoři tohoto díla povětšinou ubírat.

Příběh květinářky Elisy Doolitle a profesora Henryho Higginse inspirovaný Pygmalionem G. B. Shawa se úspěšně usídlil i na našich divadelních scénách, kde je povětšinou uváděn v klasickém provedení. Zpravidla nechybí velká taneční a pěvecká company s propracovanými choreografiemi, které se tu více, tu méně odkazují k výše zmíněnému filmu. Romantický příběh rozvíjejícího se vztahu mezi původně nevzdělanou květinářkou přivedenou doslova z ulice a arogantním až despotickým pedantem lpícím na svém nadřazeném postavení se tak odehrává v kontextu mnohem většího světa: přeneseně řečeno, stává se metaforou velkého světa, který Elisa objevuje spolu s krásou mluvené řeči a společenského chování. Inscenátoři z plzeňského divadla Pluto se rozhodli ubírat jiným směrem. Důsledným vyškrtáním téměř veškerých hromadných scén či alespoň jejich výraznou redukcí zaměřují fokus divákova pohledu mnohem blíž na ústřední dvojici a jakoby mimochodem zvýrazňují i situační komiku předlohy. Velmi dobře k tomu využívají celý prostor svého divadla. Zatímco situace mezi Higinsem a Elisou jsou důsledně umísťovány na relativně malou plochu kukátkového jeviště, ostatní situace se odehrávají přímo v hledišti, které je pro tento účel úspořádáno jako kabaret s malými stolečky kolem ústřední taneční plochy. Jisté intimitě této koncepce velmi dobře náhrává vcelku funkční scénografie tvořená zpravidla jen několika málo kusy inventáře, vtipně a hlavně rychle se objevujících a zase mizejících ze scény v rámci na pohled jednoduchých avšak efektních tanečních choreografií Jana Ondera, ke kterým se přihlížející diváci mají téměř doslova chuť připojit. Poněkud navíc, či možná zbytečně kýčovitě oproti tomu působí četné projekce, bez kterých by se inscenace mohla celkem dobře obejít. 
Za zmínku stojí nepochybně výkony představitelů ústřední dvojice. Oba předvádějí jisté a dobře vystavěné herecké kreace. Dlužno podotknout, že zatímco Higgins Radka Zimy staví na hercově nesporném charismatu a vysoké technické kvalitě řeči i zpěvu kombinované s vynikajícími pohybovými předpoklady, u Elisy Kamily Kikinčukové je znát, že náročný pěvecký part je pro ni velkou výzvou. Co však schází jejímu výkonu v jistotě nástupů, úspěšně dohání nadšením, temperamentem a jistou řemeslnou precizností, s jakou realizuje svůj přerod z pouliční holky v sebevědomou ženu neváhající nezávisle vykročit do toho velkého světa za dveřmi. Bohužel, je na místě si přiznat, že právě v tomto případě herečce poskytují medvědí službu kostýmy Jindřišky Kikinčukové odkazující často až přehnaně důsledně k výše zmíněnému filmu. Z představitelů vedlejších rolí je vhodné připomenout Ivanu Malatovou v roli Higginsovy hospodyně paní Pearsové. Na minimální ploše svého partu rozehrává úspěšně drobné komické situace a její nonverbální komentáře neváhám označit za nezáměrný vrchol řady situací. Za hřích bych považoval opomenout i pěvecký výkon Dalibora Tolaše v roli Elisina otce Alfréda Doolitla, jenž by epochybně slušel i mnohem většímu divadelnímu prostoru. 

Celá plzeňská "pluťácká" inscenace světoznámého muzikálu dýchá příjemnou pohodou. Je znát, že pro naprostou většinu herců se jedná o srdeční záležitost. Tato pohoda velmi dobře přechází z herců i na diváky a není tak divu, že se sem řada z nich určitě opakovaně ráda vrací. Já osobně bych se k nim přidal.