Zpráva

Premiérou Molièrovy nestárnoucí komedie Lakomec oslaví pražské Divadlo Kalich v pátek 1. listopadu 20 let svého fungování. V hlavní roli inscenace režiséra Jakuba Nvoty se představí Pavel Zedníček, kterému je ve stejný den 70 let.

Za 20 let odehrálo Divadlo Kalich přes 6000 představení a uvedlo 60 premiér (19 muzikálových a 41 činoherních). Po celou dobu je soběstačné, funguje bez grantů a dotací. Dle nejnovější ročenky NIPOSu je třetím nejnavštěvovanějším divadlem v ČR, opakovaně je v těchto statistikách vyhlašováno nejnavštěvovanější soukromou scénou v ČR.

foto: Richard Kocourek

„Pavel Zedníček patří mezi herce, kteří naše divadlo otevírali muzikálem Hamlet. Zažil ho ještě v dobách, kdy se do něj vcházelo přes staveniště a kdy jsem s výkresy v ruce ukazoval, kde budou stát budoucí šatny a tak podobně. Dva roky po otevření Divadla Kalich jsem Pavla viděl jako strhujícího Richarda III. v krásné inscenaci Vladimíra Morávka a od té doby, tedy nějakých 18 let, se těším na moment, kdy ho uvidím opět v některé z velkých klasických divadelních látek. Říká se, že Molière znamená pro komediální žánr totéž, co Shakespeare pro tragédii. A také se říká, že divadlo může sáhnout po Lakomci jenom v případě, že má v souboru opravdu výjimečného herce - komika. Neumím si proto představit vhodnější roli, kterou bychom mohli Pavlovi k jeho životnímu jubileu věnovat. A zároveň si neumím představit příhodnější titul, jímž oslavíme dvacet let fungování Divadla Kalich i dvacet společných let, po něž Pavel Zedníček důkladně prověřuje statiku budovy našeho divadla, která se při jeho představeních otřásá smíchem diváků v základech. A to opravdu nepřeháním,“ vysvětluje producent a majitel Divadla Kalich Michal Kocourek.

„Je to role, ve které je opravdu co hrát, úplná klenotnice herectví,“ zamýšlí se Pavel Zedníček, proč je hlavní postava Lakomce Harpagon považován už více než tři století za jednu z největších hereckých příležitostí vůbec. „Vedle tématu hamižnosti a posedlosti majetkem se v Lakomci hraje o rodině, vztazích v ní, tedy o něčem v podstatě velmi intimním a hlavně stále platném. Proto si můžeme dovolit nabídnout Harpagona jako našeho současníka,“ doplňuje herec.

foto: Richard Kocourek

„Samozřejmě moc dobře vím, s jakými jmény je u nás Harpagon spjatý – pánové Pešek, Filipovský, Kopecký, Preiss, Nárožný, Rözner, Polívka… jsou velcí herci a já doufám, že si v téhle společnosti neutrhnu ostudu. Celý život jsem měl štěstí na role – už od Provázku, přes Činoherní studio v Ústí nad Labem a divadla Na zábradlí a Bez zábradlí až po posledních dvacet let v Kalichu, žádnou jsem tedy nevyhlížel jako vysněnou, takovou jsem nikdy neměl. Nicméně jsem moc rád, že se můžu s Harpagonem na jevišti potkat, a to ještě k tomu u příležitosti dvou kulatin,“ říká Pavel Zedníček.

Režisér Jakub Nvota do dalších rolí obsadil Janu Švandovou, Mariku Procházkovou, Ondřeje Nováka v alternaci s Alešem Petrášem, Sarah Haváčovou, Romana Štabrňáka v alternaci s Lukášem Králem ad.

O inscenaci Lakomec s jejím režisérem Jakubem Nvotou

Čemu podle vás vděčí Lakomec za to, že dodnes nezmizel z jevišť?
Popisuje vztahy rodičů a dětí, které jsou věčné, neduhy charakterů, kterých jsme se nezbavili a nezbavíme jako společnost, neboť lákadla peněz, chtíče a strach ze stárnutí nás lidi pokoušejí. Situace v Lakomci jsou modelové, dají se přenést do různých prostředí a vždy v nich budou fungovat. Tím pádem žije i humor té hry a skrz něj umíme takovou kritiku morálky přijmout. Smějeme se a zároveň vnímáme ten význam.

Kudy pro vás vedla hranice, jak Lakomce přiblížit modernímu divákovi, a zároveň mu neubrat na osobitosti, původním kouzlu a náboji?
Jazyk musí být co nejvíc současný. Musíme rozumět, jasně vnímat, co postavy říkají. Molière tu nemá verš, který by byl určující pro tok řeči, proto je možné jeho slova upravit do současnější podoby, aby byla ostrá a jasná tak, jako jsou dnes ostré a jasné vztahy, které popisují. Ve výtvarném pojetí jsme zvolili posun do nedávné minulosti. Jde o francouzskou komedii, a tak jsme se inspirovali zlatým obdobím francouzské filmové komedie 60. a 70. let – velmi zlehka, co by přineslo nadhled, ale i potřebné zesoučasnění.

Lze na Harpagonovi vůbec najít něco pozitivního?
Všechno je otázka míry. Cokoli přeženeme, je špatně. A Harpagon nemá žádné speciální vlastnosti, ani to není zrůda. Je stejný jako my, akorát v něčem extrémnější.

Je Harpagon rolí, do níž musí herec takzvaně dozrát?
Ano. Jeho prostor ve hře je obrovský, je nutné ho pevně uchopit a ovládnout, a na to herec musí mít určité zkušenosti i vnitřní klid.

Proč je právě Pavel Zedníček pro ni ideální?
Protože není klasický typ Lakomce, jak se většinou obsazuje. Pavel je hodný, slušný a pokorný člověk a tyto vlastnosti z něj logicky vyzařují také na jevišti. To se nedá ignorovat, proto jsme začali přemýšlet, jak se přihodí, že i lidé, kteří chtějí jen to nejlepší a všechno myslí dobře, se najednou ocitnou v nějakém extrému, pod jehož vlivem se úplně změní.

Lakomec nebyl ve své době dobře přijat, tehdejší společnost ho odmítla. Myslíte, že dnes jsme na satiru lépe připraveni než Francie 17. století?
To nedokážu posoudit. Každopádně to, co nám Lakomec dnes říká a jak to říká, už dávno není nic pichlavého nebo skandálního. Ovšem pokud se vztahy v něm rozehrají dobře, začne z nich vylézat zajímavá černá groteska, která už v sobě ty pichlavé tóny nese.

zdroj zprávy: Jaroslav Panenka