Zpráva

NETOPÝR aneb Jsme polské krve – ty i já... Bláznivý Drábkův průlet (či snad spíš průstřel?) světem operety. Ztřeštěná férie plná gagů, úchylek, osudových nedopatření, alkoholu, popletů, frustrátů, narcisů, cyniků a koket. A opojných melodií nejen Johanna Strausse mladšího, ale i staršího, jakož i otce operety Jacquese Offenbacha a českého syna operety Oskara Nedbala! A možná i dalších, nečekaných skladatelů!

Chorobný svůdník Gabriel Eisenstein má nastoupit na čas do vězení, čemuž nedokázal zabránit ani jeho koktavý obhájce Nemožný. A Gabrielova fatální žena Rosalinda skrývá ve svém budoáru ctitele – operního pěvce Alfréda, zatímco její služka Adéla, trpící bájnou lhavostí, se domáhá vycházky, aby mohla navštívit svou chorou tetu. Do toho se objeví rodinný přítel Dr. Falko, z něhož si nedávno Gabriel skandálně vystřelil, a přemluví ho, aby odložil svůj nástup do věznice. Pozve ho místo toho na ples u tajemného barona Orlowského. Na tomto plese se posléze setkají všichni, aby si zde pořádně zařádili, nalezli či ztratili svá já, nečekaně se zapletli a neřádně se zřídili. Zábavy a třeštění dekadentní vídeňské smetánky mají však i svou odvrácenou stranu. Tou je temné království ředitele věznice pana Franka, v němž se vše rozuzlí. Možná přijde i císařovna Sissi. A možná přiletí i Netopýr! A kdo se směje naposled, ten se chvěje nejvíce, neboť – to je směšné, chachacha! Tuze směšné, chachacha!

Netopýr na polské krvi á la Drábek (Markéta Bidlasová, dramaturgyně)
Nápad Davida Drábka inscenovat v Klicperově divadle Straussova Netopýra mne, přiznávám se, nejdříve poněkud zaskočil. Sice znám Davidův osobitý způsob práce s klasickými syžety, ale přece jen – Netopýr je přece opereta! A já, skrze své socialistické dětství, vždycky vnímala operetu v zásadě jako bezzubou zábavu pro dříve narozené, plnou přihlouplých zápletek, vnadných zpěvaček v kostýmech připomínajících šlehačkový dort a zpěváků planě se snažících o činoherní herectví. A ano ovšem, často s krásnými a velmi zapamatovatelnými melodiemi.

V rámci přípravné práce na této inscenaci jsem ale postupně procházela čímsi jako vnitřní rekonstrukcí názoru na operetu. Když jsem začala zkoumat její historii, zjistila jsem ke svému překvapení, že to kdysi byla poměrně divoká a drzá záležitost. Tedy – opereta byla a vždycky chtěla být „divácká“, ale zároveň si ve svém prvním období dělala legraci z kde čeho, a to jak hudebně, tak v příbězích. Nebála se být aktuální, bez servítků si půjčovala a kradla a posunovala a předělávala a převracela motivy i témata. A neuvěřitelně rychle získala masovou popularitu! Stala se něčím, co ve své době spojovalo funkce, které dnes obhospodařuje popmusic, muzikály, filmová a televizní zábava.

Během tohoto mého přehrabování se světem operety mi začalo připadat, že David a Darek se k operetě – té původní zlobivé operetě – vlastně dost hodí. A že jejich divoký způsob práce s libretem a operetními melodiemi vůbec není proti základu operety, ale je naopak úplně po smyslu.

Je sice možné, že skalní, tradiční příznivce operet bude zklamán. Nedávné české pokusy udělat Netopýra trochu jinak – netradičně (třeba v Kladenském divadle duem Petr Kolečko a Tomáš Svoboda nebo v Národním divadle Brno Ondřejem Havelkou) měly trochu rozporuplný ohlas.

Na druhou stranu je dobré si připomenout, že i velké světové operní domy dnes inscenují Netopýra sice hudebně tradičně, inscenačně však velmi moderně a ve fantazii si meze rozhodně nekladou. A pak – Klicperovo divadlo není velký operní dům ani divadlo operety, disponuje „pouze“ dobře zpívajícím činoherním souborem. Ale je to soubor sehraný, uvyklý na gag, nadsázku a parodii, drzost, sahání na ledasjaká tabu, zároveň však i na autentické, k současnosti se vyjadřující sdělení. A David Drábek není jen režisér, ale především autor. A tak je logické, že to, co nakonec v Klicperově divadle vzniklo, je hodně bláznivá variace na příběhový základ Straussovy operety, hudebně jde pak o mix slavných operetních a neméně slavných současných populárních melodií.
A já nakonec věřím, že ztřeštěný, brutálně komický a temně romantický příběh s písněmi z prostředí zkažené nóbl společnosti, případné příznivce operety nezabije, odpůrce pobaví, ale hlavně hradecké diváky rozesměje a potěší.

Pár otázek Davidu Drábkovi a Darku Královi

Neznám žádného jiného dramatika, který by měl svého, stále jednoho a téhož skladatele, žádného jiného skladatele, který by měl svého stále jednoho a téhož libretistu. Možná by se hodilo říci, že jste cosi jako symbionti, kteří tvoří společná představení, společný styl, humor.

Jak váš vztah, pánové, začal a vyvíjel se? A co vás pořád drží spolu?
David: Monstra se navzájem vyhledávají. Tak jako po Shrekovi na nás diváci ze začátku házeli vidle, nyní však už dlouhé roky květy. Naše společná divadelní aktivita je výsledkem přátelství uzavřeného na univerzitě v Olomouci. Čtvrtstoletí si coby velcí a zavalití chlapci hrajeme za peníze. A taky se navzájem podporujeme. Nikdy jsme se nemohli spolehnout na známosti a protekci divadelních bossů, jelikož jsme vystudovali fildu. Ale taky jsme si díky tomu vytvořili specifický autorský jazyk. Bez Krále by mě divadlo nebavilo, ba nevěděl bych, kde najít fundament k té poměrně těžké a životní energii chlemtající profesi. Ano, jsme jako Lynch s Badalamentim. Navzájem se informujeme o filmech, knihách a mnoha dalších svéhlavostech, abychom toho druhého inspirovali, postrčili v hledání a nalézání. Na FB se všemožně a snad i vynalézavě urážíme, což zpopulárnělo. Lidé si o ty naše vzájemné podtrhy a prasárny vyloženě říkají.
Darek: Poznali jsme se při hokejovém tréninku. Já hrál za olomoucký univerzitní tým a David k nám přestoupil z amatérského klubu v Týništi. Sice jsme nakonec nehráli v jedný „lajně“, ale líbilo se nám společné sprchování. Spolu nás drží vzájemné dluhy.

A máte nějaký společný sen, nějakou metu, k níž směřujete?
David: Naše neregistrované tvůrčí partnerství je kupodivu stále šťavnaté, takže dokud nás Alzheimer nerozdělí, nepřestaneme.
Darek: Chceme valorizovat hudbu. K roku 2018 budeme valorizovat sloky. V květnu 2019 by mělo dojít i na refrény.

A ještě obligátní otázka – na co se mohou diváci ve vašem Netopýrovi těšit, co mohou čekat?
David: V Netopýrovi nechť je k těšení živelná energie, s níž vznikal. A taky sakumpikum nové libreto. Z původního nezůstala ni věta. Takže Klicperas nabízejí snad zábavný a svéhlavý originál. U mne jde navíc o poctu operetnímu reji, který jsem zažil u věhlasných ochotníků v Týništi. Oni měli družbu s brněnskou Mahenkou, takže prvotřídní kostýmy. A navíc jim to zpívalo. Od té doby jsem operetu čtyřicet let ignoroval a teď se chuť navázat na onu dětskou fascinaci vrátila.

zdroj zprávy: Martin Sedláček