Nikolasro

Inscenaci jsem shlédla na zájezdu v divadle v Celetné, kam se jistou strohostí prostředí korespondující tak s typickou McDonaghovskou ostrostí hodila. Oproti ostatním jeho hrám budila tato nejméně (ale přesto si částečně zachovala humornou tvář) záchvatů smíchu a spíše se soustředila na drsné realistické zobrazení irského maloměstského prostředí a psychicky znetvořených postav, které výborně zahrály Markéta Haroková a Kateřina Krejčí kolem kterých se hra točí, o špetku méně jsem pak hltala mužské role.

Místo vlastního zpracování doslovné použití filmových scén. Při sldování představení jsem celou dobu litovala, že jsem přetím filmovou předlohu viděla. Místo možné komparace a hledání nových významů jsem hleděla na podivnou snahu o přenesení filmových vtipů do divadla. Jedna z mála věcí, která nějakým způsobem udržovala mou pozornost, byl herecký výkon Vojtěcha Johaníka, který svým plynulým přechodem z dialogů do vyprávění stmeloval příběh, aby se nerozpadl do nesouvislých scén.

Představení bylo velmi dobře shlédnutelné především a díky jednoduchým účelným kulisám a řekla bych až typizovaným hereckým předvedením jednotlivých postav. Ke zpracování české klasiky využívající její humorný potenciál a podpoření lípy, jako motivu dědictví a čisté hodnoty, za kterou stojí za to bojovat. Tak bych shrnula svůj dojem.

Představení Terminus je to nejlepší z divadelního světa, čeho jsem byla za svůj život svědkem.Minimalistická scéna s točnou uprostřed kolem které se točí pomalu se splétající osudy tří postav, jeden provaz a tři výborní herci. To je vše, co Marek Němec potřeboval k vytvoření této psychologické a naturalistické hry, vykreslující myšlenkové pochody jednoho rozpolceného muže, mladé dívky a její matky a zároveň proces jejich vnitřního vývoje a průchod různými životními etapami.Hra pouhým slovem a mírnými pohyby herců vytváří v mysli diváka živé fantastické obrazy vyjadřující celou filozofii života

Celé (poměrně dlouhé) představení jsem byla očima přilepená k jevišti a to především díky velmi osobitému podání Nory v podání Terezy Dočkalové, které bylo navíc značně podtržené jejím výrazným líčením, kostýmem i blonďatou parukou. Víceméně jednoduchá, ale barevně výrazná scénografie (a celá visuální stránka představení) je druhá složka, která svou účelovostí přitáhla moji pozornost, ale zároveň dovolovala hltat obsah hry, který byl díky zasazení do současného světa až neuvěřitelně aktuální.
V představení mi však chyběly konkrétní silné pocity, ke kterým bych se mohla vracet.