Muž na větvi aneb Slavnost na horách

Na asociativní poetice Ypsilonky neshledávám nic, co by mělo být útrpné. Jde ještě o jednu věc: rozpitvání vzpomínek Jana Schmida (a je přece přiznané, o co v této hře jde a koho je to „retro“) má za cíl dostat ty věci do souvislostí, opozic i konjunkcí; právě ty věci, které často jsou mezi řádky, se ukazují být pro dnešní dobu neobyčejně podnětné. Říká se tomu dekonstrukce, což je další metoda, s níž Y pracuje. Nenucený hravý styl opět vyšperkovaly hudební koláže z dílny Miroslava Kořínka. Ano, inscenace by zasloužila korekce, kupříkladu ze strany méně pasivního a méně loajálního dramaturga.

Za celou dobu trvání jsem nepochopila, proč tato inscenace vznikla, proč by měla někoho zajímat, co asi provedli herci, kteří v tom musí hrát.

Dvacet procent za několik opravdu povedených hudebních čísel...

Deset procent za hudební koláže Miroslava Kořínka... Ty by si sice zasloužily samy o sobě více, ale celku - čistého času dvěma hodinám diváckého pekla - opravdu více dát nemohu. Smekám před všemi herci, kteří se uvolili v tomto počinu účinkovat a splnit tak přání starému pánovi.