Spolupracovníci

65%. Slušná inscenace, jejíž humor je ale dost specifický a také vyžaduje poučeného diváka. Je to chytře napsaný text, který kombinuje realitu s fikcí, navíc zvláštním způsobem mísí suchý britský humor s groteskním až absurdním viděním světa. Inscenace by mohla trochu méně psychologizovat a více klást důraz na komické prvky. Herecky povedené - O.Volejník hraje Bulgakova celkem civilně, zatímco M.Hruška ztvárňuje Stalina s větším nadhledem. Povedená je i hudba, která je jakousi jazzovou variací na Internacionálu. Více viz blog (více v článku na blogu)

Tato inscenace mi nedává mnoho logických odpovědí. Ještě lze chápat, že „otvírákem“ nového DpP se stala proto, že to provozně tak vyšlo. Jinak máme co dočinění s hrou podivně rozkročenou mezi čímsi absurdním, mystickým (snovým) konstruktem a britsky „suchou“ komedií. Naší historické zkušenosti se její styl myslím docela vzpírá. Na své si každopádně přijdou znalci historických reálií, ale pochybuju, že i  pro ně to bude zdroj černého humoru. Nejvíce obhajitelné (i v kontextu hry) jsou herecké výkony Martina Hrušky, Ondřeje Volejníka a Jana Konečného.

Popravdě moc nechápu rozhodnutí otevřít DpP inscenací této poněkud fádní hry. Jednalo se totiž o veskrze průměrnou podívanou po všech stránkách, jak textové, režijní, scénické, tak i herecké (přestože oceňuji M. Hrušku a O. Volejníka za přístup k rolím Stalina a Bulgakova, i když závěrečná smeč, z níž by mrazilo, v inscenaci nakonec chybí). Možná, kdyby byla inscenace hozena trochu do absurdna, vyzněla by líp. S proklamovanou černou groteskou nemá také nic moc společného... Pokud se ovšem divák od toho všeho oprostí, může prožít příjemný večer, poněvadž se jedná o celkem solidní konverzačku.