Die Young! (verze 01)

Proboha, kolego Lando, jaké jasnější režijní uchopení? Naopak, Crimpova síť asociací zachycující sebevraždu v doslovném i metaforickém smyslu, otázky umění a možnosti zaujmout diváka, potřebu bezpečí a touhy po dokonalosti, pro niž sami sebe přetváříme ve věci (sebevražda ducha) a vnímáme tak druhé (sebevražda vlastní lidskosti), není něčím, co by se dalo zpřehlednit (jak líbivý termín pro vraždu), její podstata tkví právě v nelineárnosti (a z ní plynoucí nepředžvýkatelnosti), na jejíž úplný rozbor by byl potřeba sáhodlouhý blog, ve výsledku však spíše trapný než užitečný.

35% Téma sebevraždy bylo zpracováno způsobem, že bylo možné se orientovat jen v dílčích scénických výjevech. Těžko stravitelná Crimpova hra by potřebovala jasnější režijní uchopení, které by divákovi autorovy myšlenky aspoň trochu zpřehlednilo. Zde tomu však bylo bohužel naopak. Vlastně mě paradoxně více oslovila koncertní část po pauze, kterou jsem na sebe nechal jen tak působit. Prostřednictvím studenty skvěle interpretované hudby se dal vycítit smysl a naléhavost jejich sdělení.

U mě tady forma jasně vítězí nad obsahem, ale bohužel až skoro kontumačně. Určitě svým způsobem zajímavé zpracování, ze kterého je ale dost těžké odnést si něco jiného než ztvárnění některých scén či hudební projev v druhé polovině. Je tam sice určitý náhled do možných psychologických pochodů sebevrahů, ale přiznávám, že jsem je příliš nepobral.