Léčitel

Pohledy tří různých postav, jež spolu strávily pěkný kus života, na stejné okamžiky, ovšem z jiných úhlů pohledu, přineslo mnohá nečekaná odhalení. Koncepce hry i pojetí samotné inscenace vsází na sílu textu a na herecké nasazení, což v případě nastudování Kašparu vyšlo. Sugestivní troj-vyprávění dokáže zcela pohltit, dojmout i překvapit. Hra s detektivními prvky pracuje i s dalšími látkami jako je například shovívavost lidské paměti či podvědomé přikrášlování si vzpomínek, vynechána není ani otázka etiky léčitelství či problematika postavení ženy v manželství. Nevšední zážitek.

Tři divadla musela spojit své síly, aby vzniklo toto? Napadá mě jediná otázka - proč? Autorův záměr ukázat, že pravda o minulém uchovávaná ve vzpomínkách se mění podle toho, kdo ji uchovává, byl rozpuštěn v nesnesitelně dlouhých monolozích zcela neúměrných faktu, že rekonstruovaný příběh je vlastně banální a všední, byť se točí kolem potenciálně zajímavé postavy.

Dramaturgii, která ušila na herce takovou bezobsažnou kládu, přiznám se, nechápu. Měli snad herci potřebu se konfrontovat s šíleným monologickým textem, hrou, která opravdu nepatří ke klenotům jinak zajímavého autora? Tři pohledy na totéž, postrádající to hlavní – dramatičnost. Tři herci nesou tíhu tun textu se ctí, především Jakub Špalek. Režie se soustřeďuje jen na práci se slovem, to je na divadlo přece málo...