Norský dramatik Jesper Halle se díky ostravskému Lesíku dostává vůbec poprvé na česká jeviště. Norsko-český tvůrčí tým připravil inscenaci, která je hodna pozornosti, ačkoliv vzhledem k jistému severskému chladu a rezervovanosti nejspíš nebude patřit k diváckým hitům.

Hra je vzpomínáním na tragické události, které se staly na začátku 60. let. Jejich tehdejší aktéři jsou dnes již dospělí a selektivní paměť vydává jen kusé útržky dávného příběhu. Divák zpočátku tápe, orientaci mu neusnadňuje velké množství jednajících postav ani mrazivý příběh, který je vyklenutý v hodně širokém oblouku a divák si jeho střípky musí z inscenace „vytáhnout“. Hra se navíc odehrává ve dvou časových rovinách, ke kterým je přidána ještě jedna snová, což orientaci dále ztěžuje.

Hra Lesík je dramaturgicky zajímavou volbou, příběh skupinky dětí je hrán dospělými herci, ovšem dospělé postavy ve hře zcela absentují, pouze se o nich hovoří. Události jsou tak divákovi předkládány právě z dětského úhlu pohledu, čímž je celý příběh zasazen do neobvyklých souvislostí. Mnoho zůstává nedořečeno, jelikož traumatické zážitky z dětských let byly vytěsněny do podvědomí, mnozí se jimi již nechtějí zabývat. Autor to poněkud přehnal s počtem postav, kterých je zbytečně mnoho a někteří herci tak během zhruba stominutového představení nemají příliš prostoru na vykreslení charakteru své postavy. Také odlišení toho, kdy herci představují děti a kdy mluví už jako dospělí se úplně nepovedlo.

Norská režisérka Victoria Meirik zvolila chladnou stylizaci, což podporuje nasvícení „studenými“ barvami i poloprázdná scéna, jejímž nejviditelnějším mobiliářem jsou školní tabule, které se postupně plní dětskými kresbami. Rovněž kostýmy jsou laděny tlumených odstínů, převažují černá a bílá.

Zvolený přístup má zřetelnou nevýhodu v tom, že je obtížnější diváka emocionálně zasáhnout. Přesto se najdou scény, které v sobě skrývají mrazivou působivost – jde především o scénu na zamrzlém jezeře, kde Jonas (František Strnad) zoufale hledá pod ledem svou zmizelou kamarádku Julii (Petra Lorencová). Mysteriózní vsuvky s postavou Krále (Ivan Dejmal), kterého vidí jen nejmenší Píďa (Robert Finta) nechávají prostor pro vlastní výklad. Celou dobu jsem si říkal, že Král je patrně obrazem pachatele a rovněž důvodem Píďova mlčení, ovšem, pokud se nepletu, exaktně to nikde řečeno není.

Lesík je zajímavá inscenace, která by si ale zasloužila režijně i herecky ještě trochu dopilovat.