Reflexe

Elisabeth opět tančí se Smrtí. Tentokrát v Ostravě
vydáno: 18.2.2025, Lukáš Dubský

Příběh o rakouské císařovně Alžbětě se po své premiéře v roce 1992 stal nejúspěšnějším muzikálem kontinentální Evropy. V České republice si na něj ale dosud troufla pouze dvě divadla, po Plzni je od prosince 2024 dílo Michaela Kunzeho a Sylvestera Levaye uvádené také v ostravském Národním divadle moravskoslezském.

Císařovna Sisi patřila k osobnostem, jejichž soukromí bylo ve své době hojně propíráno, dnes by to byla ikona bulváru. Elisabeth si to zasloužila svým neortodoxním přístupem k vladařským povinnostem a na druhou polovinu 19. století výraznou emancipací. Kunzeho libreto akcentuje právě prvky boje za osobní svobodu a prosazení vlastní představy o tom, jak žít. Nechává příběh vyprávět Alžbětina vraha, anarchistu Luigiho Lucheniho, jenž děj usazuje do souvislostí a s ironií poukazuje na svět, v němž musela císařovna žít. Snovou linii muzikálu tvoří Alžbětino koketování se Smrtí, která jí neustále vstupuje do života a vábí ji k sobě.

Režisér Jiří Nekvasil se scénografem Danielem Dvořákem umístili příběh do majestátně působících kulis, které na první pohled vzbuzují dojem cirkusové manéže (snad v reakci na jednu z Alžbětiných replik, že by chtěla utéct k cirkusu, kde by se mohla cítit svobodná). Na jedné straně má své místo v podobě jakési herecké šatny vypravěč Lucheni, na druhé straně jeviště stojí pohřební vůz, jímž vstupuje do hry Smrt.

Scénografický koncept působí dobře ve scénách odehrávajících se u dvora, zvlášť když císař František Josef I. vysedává na balkóně, zatímco k němu jeho žena vzhlíží zezdola, čímž je symbolicky definováno její postavení, které se pokouší změnit. Hůře už vychází scény mimo prostředí paláců, nepomáhají ani nepříliš propracované projekce (svíčky, stoupající voda). Zvláštně vyzní i některé drobné detaily, třeba rozsvěcející se schody, po nichž schází císařovna, působí poněkud pouťovým dojmem. Naopak okulahodící jsou bohaté kostýmy (Sylva Zimula Hanáková). 

Režijně je příběh vystavěn přesvědčivě, ačkoliv místy trochu nevzrušivě. Dobře vychází hlavně finále první části, pojetí některých scén se ale úplně nepovedlo - například choreografické řešení intrikaření císařovy matky Sofie (Markéta Schimmerová Procházková) s kopím v ruce je dost neobratné.

Zajímavým režijním nápadem je rozdělení titulní role mezi dvě herečky, čímž se Nekvasilovi povedlo akcentovat rozdíl mezi trochu naivními dětskými sny o budoucnosti a tvrdý střet s realitou, s nímž nevyhnutelně přichází i povahové změny. Veronika Boráková je jako mladá Elisabeth plná života, i pěvecky působí nadějným dojmem. Alžbeta Bartošová hraje císařovnu jako cílevědomou ženu, která ale postupně ztrácí sebejistotu, začne být marnivá a neuspokojivou životní perspektivu často řeší útěkem.

Vypravěče Lucheniho pojal Tomáš Savka jako baviče a glosátora, což je poloha, která mu svědčí, ale trochu mi v této postavě chybělo více temných podtónů. Zpěv Savkovi problém nedělá, šumlování u některých replik ale způsobilo, že mu nebylo moc dobře rozumět. Emoce na jeviště přináší Patrik Vyskočil v roli Smrti, jeho zpěv patří k nejsilnějším zážitkům z ostravské inscenace.

Roman Harok hraje Franze Josefa jako nerozhodného a trochu nesmělého člověka, který se často nechá vláčet silnými ženami, které ho obklopují. Herecky přesvědčivé, po pěvecké stránce je ovšem role místy mimo Harokův hlasový rozsah. Na malém prostoru zaujal Radim Bierski v úloze Alžbětina syna Rudolfa. Za zmínku stojí i dětský představitel této role Rostislav Radecki. Zhruba před rokem jsem ho viděl v titulní roli muzikálu Oliver! a za tu dobu se ve zpěvu i herectví neuvěřitelně posunul.

Elisabeth je dalším zajímavým přírůstkem v repertoáru ostravského muzikálu, byť se tentokrát nejedná o wow efekt jako v případě Kinky Boots


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.