Představení 15.10. 2009 aneb Hrajeme Hru

bonmot: Dvě divačky jdou z představení. Jedna druhé: ...smažili tam řízky a celé to zasmrděli. To je celý, co si z toho odnášim...

Popis:
Tři mikrofony a dva texty. Dva texty a dva performeři. Kluk a holka. Muž a žena. Manžel a manželka. Mluví. Co je překvapivé, tak oba. Docela často. Žena zdobí byt/dům ozdobnými nesmysly, oblíká si červený šaty, tančí, zkouší si boty. A mluví. Je ta rozumnější. Asi.

Muž. Je mužem. To je nezpochybnitelné. Uklízí ozdobné zbytečnosti. Také mluví. Filosofuje. Má názor. Má různé podoby. Chtěl by...ale který by nechtěl. Rád si hraje. Možná i kutí. Těžko říct. Možná je i zodpovědný. U tohohle pohlaví těžko říct.

Jsou tu i další lidi. Děti? Hrají si/stěhují IKEA bedýnky. Vytvářejí domeček. Domov. Společný prostor. Někteří píší. Zaznamenávají slova rodičů. Rodičů? Nebo se koukají na televizi. Občas nám i ukážou maminku s tatínkem. Opravdu? Ale hlavně vaří. A to pořádně. Pořádný, voňavý smažený řízky. Až sliny kapou.

Recenze:
Vyznění inscenace závisí především na divákovi. Konkrétně na tom, s jakým očekáváním přijde, jaký postoj / jaké postoje zaujme v průběhu představení a co si vlastně bude chtít z celé produkce odnést. Nesporně zajímavé jsou dialogické texty (a vlastně celá hlavní „dějová“ linka) o manželství. Tyto statické promluvy u pultíku jsou prokládány nejrůznějšími obrazy z jejich společného života. Nutno říci, že dosti svéráznými, většinou zábavnými až komickými a s trochou snahy i s vážnějším přesahem. Smysl ostatních postav / performerů na jevišti je již záležitostí diváckého výkladu.

Nejen vizuálně excelentní je využití poloprůsvitných plastových IKEA beden na malinkatých kolečkách, pomocí kterých se neustále přeskupuje a přestavuje prostor. Zároveň s tím má každá bedna na sobě popisku a obsahuje nejrůznější předměty, které jsou postupně z jejího nitra vyjímány a všelijakým způsobem používány. Vytváří se tak pěkný dynamický obraz, na který jsou performeři nuceni reagovat a fungovat v jeho rámci.

Závěr:
Je konec.