Recenze

„Bajkáále sváátý, ty móóře všech krás,“ zpívala Městská estrádní pobočka v Moskvě na schodišti původně románského paláce v Celetné 12, zhypnotizovaná svitou jakéhosi profesora Wolanda. Takto případ uzavřela moskevská milice.

Tvůrčí tým souboru Tygr v tísni, který se na divadelní scénu uvedl povedeným projektem Golem na pražské Štvanici v roce 2013, uvažoval o adaptaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka pro imerzivní divadlo dlouho. Až letos se jim podařilo záměr zrealizovat, tedy nejen promyslet, jak převést Bulgakovův mnohovrstevný román do podoby imerzivního divadla, ale především nalézt odpovídající prostor. Režisér Ivo Kristián Kubák k tomu říká: „Tehdy jsme snad prošli každý prázdný dům v Praze a zjistili jsme těsně před zahájením zkoušek, že v Praze již neexistuje žádný prázdný dům, ve kterém by se dala dělat imerzivní inscenace tohoto rozsahu. Nešťastnou shodou náhod nám do toho vtrhnul covid a podobně. A přes prapodivný řetězec známých – a dodnes tomu nevěřím a považuji to za Wolandův zásah – se k nám dostala informace, že v Celetné 12 je prázdný barokní palác, který vlastní hudební nadace Stadler-Trier.“

Velkolepý projekt se odehrává v pěti nadzemních podlažích přední části paláce. V přízemí najdou diváci břeh řeky Moskvy, kde Bezprizorný přišel o šaty, a také Getsemanskou zahradu, kde Afranius zavraždí Jidáše. V prvním patře je Gribojedova restaurace, milice a varieté. Ve druhém patře je byt v Sadové a Jeruzalém. Ve třetím patře jsou kanceláře MASOLITu (Masové literární organizace). Ve čtvrtém patře, které má okna do pasáže, je sanatorium prof. Stravinského (dále jen blázinec). Velkou roli hraje také krásné schodiště, po kterém diváci stále putují z přízemí do čtvrtého patra a zpět.

Na schodišti se také odehraje velkolepý Bál jarního úplňku. Bál jarního úplňku byl pro mě nejzajímavější na generální zkoušce, která probíhala za denního světla, avšak zrovna začalo prudce pršet, a ukázalo se, že prosklená střecha nad schodištěm netěsní. Také jsem stála v mezaninu třetího a čtvrtého patra, takže když se Woland šel obětovat, a my se za ním dívali do přízemí, jímala mě slušná závrať. Při reprízách už jsem byla v prvním patře. Bál jarního úplňku navštívily nejrůznější postavy, jako Pol Pot, Hitler a Frída, znásilněná kavárnice, kterou pak Markétka osvobodí z ďáblovy moci. Tyto postavy ztělesňovali všichni ze souboru a produkce, všichni navlečení v černých pytlích. Když takové existence procházely těsně vedle mě, bylo to dost děsivé. Na reprízách už mě Bál jarního úplňku tak nezaujal, ostatní etudy byly přitažlivější.

Tvůrcům se účelně podařilo „pokazit“ velkoryse pojaté palácové místnosti s vysokými stropy. Velké místnosti rozdělíme překližkou, a hned je dvojpokoják. Dělené byty nebyly jen specialitou Moskvy, jejich zbytky dobře ukazoval i Desfourský palác u pražské Florence, kde se konaly dva ročníky festivalu 4+4 dny v pohybu. Ostatně, z oken blázince je vidět zadní trakt Hrzánského paláce, kde v prvním patře, nad hospodou U červeného páva, bydlela má početná rodina. Moje babička, dědeček, jejich tři dospělé děti, jedno jejich malé dítě, a další matka s novorozenětem (můj strýček a moje nevlastní sestra jsou vrstevníci). Když se matka s novorozenětem odstěhovala, měli moji prarodiče nadměrné metry, a tak rozhodnutím strany vyfasovali podnájemnici. Ač se jednalo o zadní trakt pro služebnictvo, byl to podobně, jako v průčelí do Celetné, původně velkometrážní čtyřpokojový byt s koupelnou, špajzkou a kuchyní.

Stísněné prostory nedávají moc šanci dobrým socialistickým sousedským vztahům, ani v případě imerzivní inscenace Mistr a Markétka, odehrávající se částečně v Moskvě. Například Anuška, přezdívaná též Morová rána, se koupe ve vaně cizího bytu, protože vykoupat se potřebuje, a sama vanu nemá. Na paravánu u vany mě zaujala ikona s Ježíšem a hned vedle mezuza. Oba předměty se pak ocitnou v předsíni blázince. Můžeme to vímat jako zajímavé připomenutí Ježíšova původu. Stejně jako původu Kaifáše, Matouše Léviho a Jidáše. Vana stojí v samostatné místnosti, přestože ostatní pokoje jsou dělené a stísněné. Navzdory tomu koupající se Anuška vůbec nemá klidný koutek pro sebe, neboť kolem vany pořád chodí diváci. V jevištním tvaru imerzivního divadla se diváci pohybují velmi blízko herců, kteří jsou připraveni zvládnout nečekané situace a umějí improvizovat.

„…mým cílem si, jenž mi září tam v dáli…“

Diváci byli vpouštěni postupně, aby je milicionář před vraty zvládl náležitě vystrašit, a regulovčice jim pak přidělují klíč od dočasného ubytování. Představuji si, jaká to dříve musela být radost, vyfasovat něco jako dekret na byt. Regulovčice též vydaly pokyn „Pusinku na klíček!“.

V projektu Golem ve Vile Štvanice sloužil k rozlišení diváků od účinkujících klobouk, a kdo ho měl na hlavě, byl divák, a nesměl mluvit. U Mistra a Markétky sloužil jako klíč k rozlišení herců od diváků klíč. Zavěšením na krk přestal prostý obyvatel Moskvy mluvit. A do čeho by taky mluvil, že jo. V Celetné měli ještě navíc všichni herci krásně vyvedené Brežněvovské obočí. I holky.

Poučena ze svědectví ostatních diváků, která se prostřednictvím sociálních sítí šířila jako blesk, poseděla jsem chvilku u Gribojedova, a pak hned pádila k Patriarším rybníkům, kde se odehrává první setkání redaktora a předsedy MASOLITu Berlioze (to není ten skladatel) a básníka Potápky, píšícího pod pseudonymem Bezprizorný, s ďáblem Wolandem (nedostižný Vladimir Benderski). Berlioze hraje režisér Ivo Kristián Kubák. Zrovna se přihodilo, že dva z diváků (možná otec a dcera) špatně pochopili význam cedule na lavičce „nesedat, čerstvě natřeno“, a usedli tam. Když divák pochopil, že si tam chystá dřepnout Berlioz, Bezprizorný, a sám ďábel, zmizel. Divačka z nějakého důvodu, ať už z rozmaru či z totální nedovtipnosti, vydržela celý trialog, obklopena třemi herci v roli. I to je imerzivní divadlo. Jelikož jsem stála metr od nich, postřehla jsem, jak tajemný profesor, nabízející Berliozovi Domovinu, promnul v prstech navštívenku se jménem Woland. Úplně mi zatrnulo.

Jednou z významných událostí předlohy je, že Woland vysvětlí Berliozovi, že Anuška už rozlila slunečnicový olej, po kterém Berlioz uklouzne. Pořád jsem čekala, kdy Berlioze přejede komsomolka, a nic. Při návštěvě další reprízy jsem svědomitě číhala na chodbě, až se u Patriarších rybníků vypovídají a Kubáka přejede tramvaj. Kluci si toho dne měli asi mnoho co říci, protože i Azazela (Filip Šebšajevič) omrzelo stále mlátit v mezaninu baseballovou pálkou do podlahy. Ještě že Kravinkin (Martin Falář) pořád zpíval slavnou country píseň, Zuzanu, a po schodech se začala šinout vyšinutá Markétka (Marie Švestková), tak byla alespoň nějaká zábava. Pak bylo jen buch prásk, a mrtvého Kubáka už nesli v černém plastovém pytli. Žádné tramvajové šíny inscenace nenabídla. Zato černých plastových pytlů pak bylo na Bále jarního úplňku strašidelně mnoho. Režisér byl osvobozen z role, a mohl konat režisérský dozor.

Umělecký dozor konala též spoluautorka dramatizace a koncepce Marie Nováková, regulovčice od vchodu a regulovčíci, původně pokladní, co před představením prodávali vstupenky. Zaujalo mě, že při červencové repríze byl ještě před trialog na Patriarších rybnících vsunut dialog Jošuy s Wolandem, na téma, kdy my jsme se naposled viděli, to už je, kamaráde, spoustu let. To v předloze není, ale celkem to vyplývá z podstaty.

Vladimir Benderski hraje Wolanda civilně, s přehledem, vědom si své Wolandovské moci. A jeho ruský přízvuk dodává roli další zlověstný rozměr. Když Wolandova svita obsadí Mizerovův byt, se slovy: „Teď tady budeme bydlet my, a vy jste tu přebytečný“, Wolandovi pomocníci transportují konsternovaného Mizerova (Josef Havelka) pomocí rudlu na Krym. V této inscenaci je to malý kumbál na konci chodby třetího podlaží, mezi místnostmi Jeruzalém a Golgota. Zde Josef Havelka stráví několik hodin v loďce, aniž vypadne z role, a dělá si z písku obrazce. Po návratu do Moskvy jde také do blázince, stejně jako většina moskevských postav.

Podle toho, co jsem stihla vidět, je vztah Mistra a Markétky celkem okrajovou dějovou linkou, neboť Mistr je v blázinci, kde vykládá svůj román Bezprizornému, a Markétka se válí ve svém pokojíčku v depresích. Celkem nuda. To scéna, kdy Pilát Pontský ve slunném Jeruzalémě požádá Marka Krysolova, aby (ručně) vysvětlil Jošuovi (Jiří N. Jelínek), jak má mluvit s římským správcem Judeje, má úplně jiný temporytmus.

„…vpřed barguzííne, omývej svou hrááz…“

Z dalších scén mě velmi zaujala chladnokrevná vražda Jidáše z Kariotu. Když to vidíte naživo, v normálním činžáku v přízemí u popelnic, vypadá to úplně jinak než v televizi. Afranius (Ondřej Jiráček) si s přehledem pohraje s naivkou Jidášem, zabije ho, ještě profesionálně zkontroluje Jidášovu krční tepnu, a když se ujistí, že je Jidáš opravdu mrtev, úplně v klidu se vmísí do davu, jako by se nechumelilo. Při další repríze jsem mu byla v patách. Když Afranius nechce být vidět, najednou se zviditelní Jošua. Vypadá to, jako by chtěl odvést pozornost od kolegy.

Jedna z dějových linek, která v románu není, je nevyhlášený souboj Wolandova služebníka Kocomoura a Banga, věrného psa Piláta Pontského. Podle některých literárních vědců byla postava Kocomoura inspirována Fljuškou, kocourem Bulgakovových. Zatímco (poněkud podměrečný) Vojtěch Fülep, v černém kožíšku, se slušivým knírkem, dokonale hraje normálního rozmazleného sobeckého kocoura s narcistními sklony, a získává tak srdce dam, mohutný neotesaný Bango vítězí poslušností a věrností. Na první pohled poněkud zvláštní přerod Marka Krysolova (Vuk Čelebič) ve věrného psa Banga (Vuk Čelebič) je vlastně obraz loajálního vojáka, který nepřemýšlí, a dělá, co pán chce. Nachomýtla jsem se k situaci, kdy asi dvanáctiletá dívenka házela Bangovi tenisák, a Bango ho vždy přesně přinesl. Po chvíli jsme se v házení tenisáku s dívkou střídaly. Pak jsme viděly, že na Bangovi stojí pot, tak jsme mu naznačily, ať jde spinkat. Ale protože bylo v Jeruzalémě opravdu dost vedro, Bango dostal žízeň. Přilákala jsem ho k misce s vodou. Když začal chlemtat, chystala jsem se po anglicku zmizet do blázince, ale ještě jsem zahlédla, jak dívenka zašla za Pilátem, a klíč neklíč, vysvětlila mu, že Bango už dlouho nevydrží, a ať ho stáhne ze služby. Mimochodem, po Bangovi je pojmenována jedna ze skladeb Patti Smith.

Kocomour (Vojtěch Fülep) se také vplíží do blázince, předstíraje, že je hodná, neškodná čičinka. Prof. Stravinskij (Tomáš Petřík) chce zjistit, zda je čičinka sameček nebo samička, a sáhne čičince na varlátka. Kocomour se okamžitě postaví na zadní, začne gestikulovat, a seřve pana profesora, co si to dovoluje. Pan profesor jenom zaječí, a na okamžik si připustí, že davová psychóza jeho klientů o tom, že viděli v Moskvě mluvícího kocoura, nemusí být davovou psychózou.

V blázinci se vůbec dějí věci. Blázinec je v podkroví, kde už nejsou vysoké stropy, a tak jsou pokoje i celkem útulné, a hezky vyzdobené, aby se klienti cítili co nejlépe. Je tam spousta zeleně a květin, neboť příroda uklidňuje. Veškerá zeleň je umělá. V malém kumbálku, jehož dveře mají číslo 118, je v izolaci umístěn klient, kterému personál říká Stoosmnáctka. Profesor ho občas chodí kontrolovat. Při jedné z kontrol zjistí, že Stoosmnáctka zmizela ze zamčeného pokoje, a nezavřela za sebou okno. Není se čeho bát, Stoosmnáctka z té střechy zase sleze, a vrátí se do kumbálku.

V červencové repríze jsem v roli prof. Stravinského viděla Petera Vargu, který své sanatorium vedl o něco přívětivěji než Tomáš Petřík. Oba profesoři se však snažili udělat pro své klienty co nejvíce. V druhé půlce představení dorazí do blázince Jošua (při obou reprízách, na kterých jsem byla přítomna, přikvačil v 21:38, hlídala jsem si čas, abych přišla včas), a začne se věnovat klientům sanatoria. Klienti jsou ochotni okamžitě jít za ním, ale prof. Stravinskij, který Jošuu nevidí, vrátí klienty zpět na zem, a Jošua zklamaně odejde.

Většina místností v paláci je situovaná do Moskvy, ale půlka druhého patra patří Jeruzalému. Je zábavné sledovat protagonisty dávného příběhu z provinční Judeje, když nejsou v roli, jak si obléknou bílé župany s nápisem Jerusalem film a s černými brýlemi na očích relaxují na lehátkách. V těch filmových ateliérech svítily reflektory, a bylo tam vedro jak v Jeruzalémě.

Projekt Mistr a Markétka v Celetné 12 je výjimečným počinem, nejen kvůli píli a nasazení všech zúčastněných, i těch, které jsem v textu nezmínila, ale hlavně kvůli tomu, jak se podařilo přenést atmosféru pro mnohé kultovního románu do pražského paláce. V Goetheho Faustovi se píše: „Té síly část jsem já, která, konajíc zlo, vždy dobro vykoná!“ Že by Woland?

Psáno z repríz 29. 6. a 12. 7., s přihlédnutím ke generální zkoušce 27. 5.