Recenze

Činoherní studio - Jídelní vůz (foto: Martin Špelda)

Mezinárodní festival Divadlo Plzeň vstoupil svým 31. ročníkem do čtvrté desetiletky. Jaký byl? Splnil očekávání? Jaká přinesl překvapení či naopak zklamání? Podle slov organizátorů se letos odehrálo na čtyřicet představení. Není proto možné zhlédnout veškerou nabízenou produkci, zastavme se tedy u nejdůležitější linie festivalu, u jeho hlavního programu.

Zahájení festivalu se mělo nést ve slavnostním duchu uvedením inscenace Jana Klaty Euripidových Trójanek z gdaňského Teatr Wybrzeże. Odehrála se ovšem jen její polovina. Během představení totiž došlo ke krádeži v dámských hereckých šatnách, což musela řešit Policie ČR. Polským herečkám byly zcizeny mimo jiné doklady, bez nichž by nemohly odcestovat. Potlesk po skončení první části sice nepatřil k nejfrenetičtějším, nicméně inscenace se vyznačovala velmi působivou scénou skládající se z mnoha litrů písku, jenž měl zřejmě evokovat zničené město Trója, a z torz mrtvých těl vystupujících ze země, přičemž ahistorické kostýmy odkazovaly na časovou všeplatnost sdělení tragédie… Pokud k tomuto připočtu perfektní svícení a hudbu, navíc uvedu jméno Doroty Kolak, jež mě v hlavní roli Hekabé velice oslovila, o to víc mě mrzí, že nebylo možné zhlédnout druhou část, v níž má právě Hekabé značně emotivní scény. Režie Jana Klaty působila překvapivě přehledně, víceméně se držela Euripidova textu. Ukázka toho, jak jeden člověk dokáže pokazit zážitek mnoha lidem, nemluvě o vydané energii, kterou museli vynaložit technické složky a organizátoři k dovezení tak náročné inscenace. Ale i o tom je život a divadlo…

Druhý festivalový den začal Petrasovou adaptací románu Lva Nikolajeviče Tolstoje Vzkříšení. Solidní dramatizace v solidním provedení Divadla Na zábradlí, které disponuje sehraným souborem. Samotná, taktéž solidně zpracovaná, inscenace Jana Mikuláška ovšem ničím nepřekvapila. Opět jsme se dočkali režijních postupů, včetně vedení herců, které režisér v poslední době propisuje z inscenace do inscenace. Během sledování představení (upozorňuji, že velmi svědomitě připraveného!) mě napadala otázka, zda by nebylo zajímavější vidět na festivalu nikoli tuto pravidelně zvanou pražskou scénu, ale například nějakou z inscenací Horáckého, Jihočeského či Slováckého divadla, jež v předchozích sezónách uvedly hned několik zajímavých a pozornosti hodných produkcí.

Velkým problémem bývá každoročně titul hostitelského Divadla J. K. Tyla v Plzni. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Letos padl výběr na aktuální text autorky Lucy Prebble Příliš drahý jed vzniklý na motivy knihy Luka Hardinga. Divadelní rekonstrukce vraždy ruského agenta Alexandra Litviněnka pod režijním vedením Adama Doležala se nesla v duchu doslovnosti, herecké výkony působily přibližně, nekompaktně a zejména herci ve vedlejších až komparzních rolích doslova figurkařili. Inscenace na takový typ festivalu nepatří.

V podobném, i když v mnohem přísnějším duchu lze hovořit o další čtvrteční inscenaci Jsme krajina / Příběh lidí, přehrady a času, kterou nabídlo Divadlo Jozefa G. Tajovského ze Zvolena. Jejími autorkami jsou Petra Tejnorová a Marta Ljubková, které připravily doslova antidivadelní dokumentární podívanou o strastiplných desetiletích plných dohadování se o budoucnosti obce Slatinka v souvislosti s chystaným vodním dílem, čímž by došlo k jejímu zničení. Inscenace s regionální tématikou bez obecnějšího přesahu může jistě rezonovat v místě jejího vzniku, dovedu si z nabízeného materiálu dokonce představit zajímavou desetiminutovou televizní reportáž. V tomto nedivadelním balení mě však titul úplně minul. Na rozdíl od jiných diváků jsem ho však zhlédl až do konce.

V prostoru DEPO2015 byl tentýž den večer odehrán koprodukční projekt Teatru Łaźnia Nowa z Krakova a varšavského Nowyho Taeatru Návrat do Remeše. Inscenace režisérky Katarzyny Kalwat vychází z knihy francouzského sociologa Didiera Eribona. Podle anotace jsme měli sledovat příběh autora, který se kdysi z dělnického prostředí Remeše odstěhoval do Paříže, prošel coming outem, společensky postoupil, ale nikdy se nezbavil studu za svůj dělnický původ, přičemž se nyní po smrti otce vrací do Remeše. Tolik anotace, z níž jsme místo popisovaného mohli sledovat režijně i herecky výborně zpracovanou moderátorskou exhibici nabytou nejrůznějšími „krausovskými“ moderátorskými exhibičními manýry, v nichž se však další lehce nahozená anotací proklamovaná témata vytrácela. Navíc malá technická poznámka. U podobného typu inscenace založené na textu by bylo určitě smysluplnější, kdyby titulkovací zařízení nestála po stranách tak rozsáhlého prostoru.

Divadlo Alfa - Putování dobrého Hanse Böhma Evropou (foto: archiv divadla)

Festivalový obrat k lepšímu nastal následující den. Dopolední čas byl vyhrazen inscenaci plzeňského Divadla Alfa Putování dobrého Hanse Böhma Evropou. Za titulem stojí dvojice režisér Tomsa Legierski a dramaturgyně Petra Kosová, kteří napsali skutečností inspirovaný příběh o chlapci, českém Němci Hansovi Böhmovi, přičemž sledujeme jeho osudy od dětství přes dospívání, do něhož zasáhla druhá světová válka a poválečný odsun Němců. Hravá a nanejvýš poetická inscenace, v níž se s lehkostí propojuje práce s loutkou a činoherní herectví, nabídla hned několik půvabných estetických obrazů. Nic ovšem nepřikrášluje a divákům ve věkové skupině od dvanácti let přibližuje těžké momenty naší novodobé historie. Záslužný počin.

V prostoru plzeňské Moving Station krátce po pátečním poledni odehrálo seskupení Boca Loca Lab zhruba hodinovou voicebandovou kompozici Máchova Máje  v nastudování Jiřího Austerlitze. Výtečně sehranou čtveřici mající smysl pro rytmus a verš doplňoval Michal Cáb, jenž se postaral o všechny zvukové efekty, které vystoupení udávají atmosféru a jsou jeho stejně důležitou složkou jako precizní výkony všech „voicebandistů“. Rozhodně lze doporučit školním výpravám, aby se studenti snadno přístupnou formou seznámili s jedním ze zásadních děl české literatury.

Klicperovo divadlo Hradec Králové nabídlo během pátečního večera ve Velkém divadle novou hru René Levínského Celý život nestačí  v režii Jana Friče. Černočerná groteska situovaná do východních Čech si jistě najde mnoho příznivců, zvláště když je, až na závěrečný výstup Zory Valchařové-Poulové, víceméně slušně dramaticky vystavěna a profesionálně odehrána i zrežírována. Smysl jejího uvedení na výběrovém festivalu však postrádám, jde o dobrý provozní titul, jenž však stěží obstojí v konkurenci s dalšími letošními novinkami Klicperova divadla, ať už jde o Dianiškovu hru Tělo tajné agentky či o Preissové Její pastorkyni v nevšední interpretaci Diany Šoltýsové. Větším zážitkem pro mě byla následující debata s tvůrci, která nejenže příjemně pobavila, ale zároveň dala nahlédnout do geneze vzniku tohoto titulu.

Divadlo Minor - Dlouhý Široký a Bystrozraký (foto: archiv divadla)

Prvním představením sobotního programu byla na Malé scéně Divadla Alfa miniaturní inscenace Dlouhý, Široký a Bystrozraký  pražského Divadla Minor, kterou napsala dvojice Robert Smolík a Antonie Formanová. Druhá jmenovaná je také jedinou interpretkou této originálně pojaté Erbenovy pohádky. Formanová dokázala hravým způsobem, jímž pracovala jak s loutkami, tak slovním projevem, zaujmout diváky všech věkových generací. Notoricky známá pohádka v novém hávu a s tak dobrou interpretací rozhodně atakuje na jednu z mých tří TOP inscenací letošního ročníku festivalu.

K ní se jistě zařadí také autorská inscenace Davida Šiktance Jídelní vůz z Činoherního studia Ústí n/L, pro jejíž hostování byl vybrán přiléhavý prostor Moving Station. Autor a režisér David Šiktanc vytvořil vskutku zábavnou podívanou, která na základě mnoha krátkých scének odehrávajících se v jídelním voze na trati Praha – Ústí nad Labem (přičemž konečnou stanicí je Hamburg) nahlíží na různorodost lidských typů, s nimiž se (nejen) ve vlacích při cestách setkáváme. A rozhodně nejde jen o humorné okamžiky… Šiktanc má výborně odpozorované chování lidí, které herci adekvátním způsobem uchopili. Z perfektní souborové souhry bych vyzdvihl přece jen tři jména, a to Jana Plouhara v hlavní roli Vrchního, dále Lukáše Černocha a Adama Ernesta, jež se dokázali autenticky převtělit hned do několika postav, které od sebe parádně odlišili. Příjemným bonusem bylo zapojení hlasového „nádražního guru“ Václava Knopa do dotáček Nejvyššího železničáře a filmové sekvence z trati Praha – Ústí n/L, kde nechyběl mimo jiné ani „krásný“ pohled přes Lovochemii Agrofertu na horu Radobýl.

Slovenské národné divadlo - Deti (foto: Collavino)

I třetí sobotní zhlédnuté představení, jednalo se o inscenaci Deti  Slovenského národného divadla, která vznikla volně na motivy tří povídek Boženy Slančíkové-Timravy, se řadí mezi nejzdařilejší počiny, jež byly na festivalu k vidění. O převod povídek do divadelního jazyka se postaral slovenský dramatik Daniel Majling, režie připadla na Michala Vajdičku. Oba tvůrci se s dílem Slančíkové setkali již potřetí, dodnes zůstává na repertoáru divadla i jejich předchozí inscenace z roku 2014 Bál. Mailing z prozaického textu vytvořil dramatický tvar, který Michal Vajdička opentlil různými režijními doplňky, jimiž jinak pochmurné dění osvěžil a zdynamizoval. Důraz kladl na hereckou souhru, nejvíce prostoru získaly sestry Drozdíková a Kanátová v podání Emílie Vášáryové a Kamily Magálové, jež bravurně bez špetky sebemenšího zaváhání prošly velkým vývojovým obloukem svých postav. Zmínit ovšem musím i nejmladší představitelku inscenace, a to Amélii Tkáčovou, která ani na moment nevypadla ze své role a vytvořila působivou postavu dítěte, které chce být milováno, přestože se mu v adekvátní podobě takového citu od vlastní matky nedostává. Vajdičkova inscenace dává zároveň odpověď na fakt, proč nyní dílo Slančíkové zažívá na Slovensku renezanci. Je prostě a jasně aktuální.

O inscenaci Jiřího Havelky Vykouření, která byla uvedena poslední festivalový den v DEPU2015, bylo napsáno již mnohé. Rozhodně se jedná o výrazný počin brněnského Divadla Husa Na provázku patřící na festival, přestože byl k vidění už na jiných, naposledy na Regionech v Hradci Králové. Havelka ve Vykouření reflektuje dění kolem pět let staré kauzy s hostující inscenací režiséra Olivera Frljiče Naše násilí a vaše násilí na festivalu Divadelní svět Brno, v níž Ježíš znásilňuje muslimku. Havelka dokumentárním přístupem dává do souvislostí nejrůznější pohledy zúčastněných stran této zbytečné přestřelky, v níž hrál prim kardinál Duka, čímž dochází k zobecnění otázek ohledně svobody uměleckého projevu. Záslužný počin, který by ovšem zasloužil zajímavější divadelní ztvárnění, a to aspoň ve své druhé části.

Předposledním nedělním představením, inscenací hry Petra Zelenky Fifty, se na festival vrátilo Dejvické divadlo. Svižně napsaný mainstreamový text plný vtipných hlášek nahlíží do života padesátníka, kterého odzbrojujícím způsobem ztvárňuje Ivan Trojan. Nejedná se o žádné existenciální drama. S mírnou nadsázkou však Zelenka divákům přibližuje myšlení muže, jenž se ocitá v krizi středního věku, přičemž se snaží svůj život ještě nasměrovat k smysluplnému prožití posledních dvaceti třiceti let, jež má před sebou. Hovořit o sehranosti dejvického souboru je zbytečné, jde o jeden ze zásadních prvků, které této scéně zajistily takový úspěch jak u diváků, tak odborné veřejnosti.

Dejvické divadlo Fifty (foto: Hynek Glos)

Závěrečný festivalový večer patřil litevskému Klaipėdos Dramos Teatras a inscenaci Fragment, která volně vchází ze třetího jednání Čechovových Tří sester. Inscenace Dmitrije Krymova ohromí scénografií, ať už starého činžovního domu, či po skvělé přestavbové podívané (mimochodem nejzajímavější scéna celé produkce!), po níž se dostáváme do výtvarně detailně zpracovaného bytu jedné ze tří sester. Prvních zhruba třicet minut se hraje beze slov, včetně působivé scény útěku před požárem a vyklízením bytu. Bohužel ve chvíli, kdy herci začnou hovořit, se jakákoli působivost inscenace vytrácí. Smysl následujícího dění, včetně únavného sledování filmu s Jeanem Gabinem, mi zůstalo zahaleno tajemstvím. Ale šlo vlastně pouze o Fragment, a za tento název lze schovat všechno. Tvůrci tak vlastně své zadání splnili…

Říká se, že si dobrých a výjimečných věcí začneme vážit až ve chvíli, kdy jsme konfrontováni s těmi méně zdařilými. Plzeňský festival Divadlo během své existence zažil spoustu veleúspěšných ročníků, tento k nim bohužel patřit nebude. Eufemisticky ho lze označit spíše za velmi průměrný, nicméně pár laskomin přece jen nabídl, a to nejen díky ústeckému Jídelnímu vozu...