Z tiskových konferencí

Dvě poslední premiéry sezony 2009/10 jsou v Národním divadle ve znamení režisérských návratů. Nabídku na spolupráci přijali Miroslav Krobot, umělecký šéf oceňovaného Dejvického divadla, který v ND naposledy režíroval před čtrnácti lety, a „létající“ Jan Antonín Pitínský, od jehož poslední premiéry v ND uplynul rok. Čeká nás jedna „velká“ inscenace a jedna komorní.

Nejdříve činohra Národního divadla na scéně Stavovského divadla uvede v české premiéře dramatizaci kultovního filmu Larse von Triera Dogville, jenž by se dal charakterizovat jako „horor“ o městě plném „dobrých“ lidí. Přestože mnozí hovoří o boomu adaptací filmových trháků pro divadlo, skutečnost asi tak horká nebude. I pro režiséra Miroslava Krobota je to teprve druhá práce na divadelní inscenaci, pro niž předlohou byl film. Záleží však na tom? Dříve si film častokrát bral náměty z divadla, teď se trend možná otočil.

„Dělat Dogville na divadle? Proč ne, když je to dokonalý dramatický text. Asi nebudu sám, koho přepadla otázka, jak divadelně by se to dalo pojmout. Zpočátku to vypadalo jako bláznivý nápad, ale také velká příležitost pro velké divadlo... To, že každý bude srovnávat s filmem, je věc druhá...,“ míní Miroslav Krobot.

Převedení filmu na divadlo zůstává věcí ošemetnou i v tomto případě. Ať jde o uchopení textu autorem dramatizace (v tomto případě Christian Lollike - dánský herec a režisér), nebo individuální pohled divadelníků. Dogville jako divadlo se však momentálně s úspěchem hraje na několika evropských scénách, takže o funkčnost tématu na jevišti nemějme obavy. Vždyť komu myšlenky při sledování filmu Dogville neutíkaly k divadlu...!
Dramaturgyně inscenace Iva Klestilová k tomu uvedla: „Práce s otevíráním kamery a následným zužováním na detail je pro film Dogville zásadní. Na divadle tento rozměr nám pochopitelně bude chybět. Nechtěla bych moc prozrazovat, jak jsme téma technicky uchopili, vlastně se o to i v závěrečné fázi zkoušení stále pokoušíme. Dogville nám především funguje jako jedna velká masa lidí, fascinuje a zajímá nás ten způsob vyprávění, dále okamžiky, kdy je nejednoznačné, co je pro hlavní postavy nabídka a co zkouška. Hlavní téma je silné: Co se stane, když se anděl dostane do andělského prostředí, které ho promění v ďábla. Dalším tématem k přemýšlení je určitě láska. Trier lásku odmítá, respektive často ji vidí až v psychopatické podobě, což jsme si nepřáli. Grace vstupuje s velkou empatií a láskou do Dogville, Dogville ji adekvátně svému vnímání lásky přijímá a kdyby se hlavní představitel jí poddal, jistě by to dopadlo jinak. Podle mého názoru je téma lásky v příběhu svým způsobem nepřítomné, když vede k tak nečekanému vyústění.“

představitelka Grace Lucie Žáčková, režisér Miroslav Krobot

V Kolwratu pak bude uvedena hra Milady Součkové (prozaička a novinářka, 1898 – 1983), dotýkající se osudu JUDr. Emila Háchy, prezidenta tzv. druhé Česko-slovenské republiky. Dějiny obsadily dr. Háchu do role zrádce a tento punc na něm setrvává dodnes. Autorka je daleka toho, aby historii hodnotila. Ukazuje člověka, který se nachází v neřešitelné dramatické situaci... V roli dr. Háchy se objeví žena – herečka Eva Salzmannová. Coby Masaryk jí bude sekundovat Karel Steigerwald, dramatik, scénárista a novinář (a neherec). Proč žena v roli muže? Odpověď hledejme ve slovech J. A. Pitínského.
„V inscenaci jsem se pokusil zaznamenat trojí vhled do magického textu, jenž jest tvořen trojím principem: historickým, tvůrčím a ženským. Masaryk i Hácha jsou vyvoláni, jak píše autorka, „obrazotvorností“ (je to velmi ženská obrazotvornost!); Hácha je, samozřejmě, tkán z historie, tkán je ale tvořivým principem ženským, mezi Háchou „ženou“ a Háchou „mužem“ existuje napínavý segregační boj. Dikce textu je rafinovaně pečlivá, zmítající se mezi iracionálními náladami a vybranou analýzou. V první části jsme měli představu muzeálních, antických mrtvých mužů, v druhé měli na mysli osud Milady Součkové a jejího manžela Zdenka Rykla (ano, ten Turek na Kofile!) a jeho tragický konec, o němž se dočtete jinde. V třetí fázi jsem se chtěl věnovat prostému životu Salzmannové a Steigerwalda, něčemu drobnému, co někdy po neděli ovládá jejich životy. Chtěl jsem divákům vnuknout i to, že mají rádi takzvané politické divadlo a že ho sami vytvářejí. Zde jsme však kousek od blamáže – zrovna tohle se mně inscenovat nechce.“

-mys-