Rozhovor

V Divadle Bez zábradlí se schyluje k premiéře hry Jana Antonína Pitínského Betlém aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezulátku. Divákům se poprvé představí na druhou adventní neděli 10. prosince. Režisér inscenace Vladimír Morávek nám prozradil, za jakých okolností se s Pitínského textem kdysi setkal a jak vnímá jedny z nejkrásnějších svátků v roce.


V čem je podle vás Pitínského hra Betlém výjimečná?
Pitínský ji psal každý druhý týden čtyři stránky, do toho zkoušel s ochotnickým kroužkem Kafkovu Ameriku. A je to myslím na textu trochu znát – ono pronikání Franze Kafky do liturgie českých Vánoc. To hledání pravdy za času naprosté pomatenosti, trapnosti a legračnosti…

Kdy jste se poprvé se hrou Betlém setkal?
Já se s ní nesetkal, já si ji přivodil. Nastoupil jsem jako čerstvý absolvent JAMU do Divadla na provázku, kde mi režisér Peter Scherhaufer řekl, že budu mít na starosti Dětské studio. Tak jsem ho i měl. Dostal jsem za úkol uchvátit čili jsem si pak v září 89 řekl, že v prosinci uvedeme Převeliké klanění ledva narozenému Jezulátku.

V roce 1989, kdy jste ji zkoušeli, hra jistě neměla na růžích ustláno…
Tenkrát v onom roce 89 začala Na provázku sezóna později než normálně: 15. září. Provázci se čerstvě vrátili z Caravanu Mira, což bylo tenkrát takové půlroční putování po Evropě. Různá významná evropská divadla se ve svých luxusních karavanech s klimatizací zastavovala střídavě v Berlíně, v Kodani, v Bruselu, nebo pak rovnou ve Vídni a něco tam hrála na téma: „Město zešílelo, je zčistajasna plné krobatů“. Provázek zastavoval společně s nimi, no ale jel toliko v dvanáctsettrojkách“, to byly tenkrát takové socialistické sanitky, dalo se v nich spát v pozici člověka, kterému jde o život, a teď tam na oněch kanapátkách intenzivní péče ležel vždy jeden herec Provázku a druhý nespal, řídil vůz. Když se někde zastavilo, jeden měl to lůžko umírajícího, druhý si dal spacák na střechu. A takto tam tito mí milovaní Provázci strávili půl roku. Šťastní – neboť nespoutaní a milovaní. Zoufalí – neboť zanedbaní a špinaví. Když se pak vrátili do Čech, hrozně moc je bolela těla – a měli i podezření, že Scherhaufer je vůl. Že si neváží jejich čistoty. Vůně jejich košil. Jejich spoďárů. Byli náhle nasraní. No a do této meganasranosti jsem tedy přibyl ještě i já, že prý začnu zkoušet onen zmíněný Pitínského Betlém. Přitom jsem měl 15. září právě jen čtyři stránky textu, 1. října oněch stránek jedenáct. Na první zahajovací schůzi souboru Scherhaufer řekl, kdo jsem a že mám talent – dává za mě ruku do ohně. Martin Havelka mu řekl, že je zločinec a lhář a že hazarduje se zdravím souboru. Plakal přitom a já se do toho všeho snažil zpívat koledy. Bylo mi dvacet čtyři let. Scherhaufer odešel ze zahajovací schůze souboru a ředitel Státního divadla Brno, pod které tenkrát Provázek spadal, dostal hlášku, že něco chystáme s Pitínským – má to býti o Bohu – rovnou nám to i zakázal. Poznamenal jsem, že nám nemá co zakazovat – a on mi odpověděl: „Sklapni, soudruhu Morávku!“. Ale já jsem už nesklapnul. Pořád dokola jsem docházel na ono legendární zkoušení Ameriky a měl 1. listopadu 1989 už dvacet pět stránek příběhu. Ředitel mi vzkázal, že budu ještě litovat a já vzkázal zase jemu, že ona hra je nádherná. Označil mě za vola – a já mu odvětil, že Scherhaufer je génius a Pitínský velký český dramatik.

foto: Tereza Křenová

Jakou poutí si následně inscenace Betlém prošla?
Pak se to skutečně celé strašlivě vyhrotilo. To všeho druhu přitakání a zas nepřitakání Bohu v Brně, Pitínskému, Americe, Liturgii Vánoc v „ČéeSeSeR“ - já pořád dokola zkoušel a zkoušel – a soudruh ředitel pořád vyhrožoval a vyhrožoval – Eva Tálská více a více stála při mně. Scherhaufer s Oslzlým zřetelněji a zřetelněji proti onomu řediteli. Byla to vlastně nádhera. Když pak přišel Listopad, měl jsem to už celé nazkoušené, od Pitínského obdržel i Epilog. Stránku třicet šest oné hry. Načež přišly všechny ty slavné stávky, to triumfální stání na náměstích, kde strašlivě moc mrzlo, ale nikomu to nevadilo. Bylo to skvostné, ono hledání nové identity národa. Úplně závratně krásné. Statečné. Láskyplné. Václav Havel náhle jezdil po Pražském hradě na koloběžce a Provázek první, co po všech těch svých stávkách zase nasadil, byl zde tento Pitínského Betlém. Fronty stály až k Mahenovu divadlu. Všichni po tom náhle obrovsky toužili: pomyslet na Boha s velkým českým dramatikem Pitínským. S těmi mými milovanými dětmi. S tou mou novou provázkovskou inscenací.

Jak došlo ke spolupráci s Divadlem Bez zábradlí?
My to pak hráli hrůzu let. Vždy v oblacích nějaké té velké přízně. Když mě pak kvůli oné přízni z Provázku hnali svinským krokem poprvé – hráli jsme to ještě léta v Hradci Králové, v Klicperově divadle. Ladislav Zeman, ředitel divadla, onu hru miloval. Když jsem se po skoro deseti letech vrátil zase do Brna – umřel totiž Péťa Scherhaufer a Eva Tálská se rozhodla, že už skončí s divadlem, bylo třeba svolat všechny skřítky. Premiéra nového provázkovského Betlému byla rovnou v New Yorku, pozvala nás tam Gita Fuchsová, bývalá managerka Provázku. Byl z ní náhle americký atašé. A New York nás už zase miloval. Václava Havla, co tam byl společně s námi, Jiřího Bartošku, co měl náhle na starost pyrotechnické efekty. Hořící meče. Oheň v rukou Smrtihlavů. Pak jsme to hráli jedenáct let v kuse. A pak se už zase rozešli. Hráli to jednu dobu ještě v Divadle Bolka Polívky. Tam to bylo zvláště krásné – takové všemu navzdory. Než jsem ale začal pobývat více v Praze než v Brně, chvíli se zazdálo, že v Divadle Bez zábradlí budeme hrávat Amadea. Pak si ale Mirek Donutil (hrál Salieriho, pozn. redakce) udělal něco s nohou a Karel Heřmánek ml. pořád dokola opakoval, že by chtěl, aby se u nich v divadle slavil advent. Slavnosti úchvatného Zrození.

Neměl jste někdy chuť se pustit sám do napsání hry s vánoční tematikou?
Ne. Pitínský je génius.

Co pro vás znamenají Vánoce?
Uprostřed zimy a chladu a umírání zašlého listoví ony svátky instalují ohromnou naději. Všichni přísahají na něco, co teprve přijde. Co není, no ale už brzy bude. Na jaro. Na čas příštích triumfů. Obdarovávají se. Nemyslí na mráz, myslí na příští teplo. Na příští světlo. A třebas i v chlívě – přísahají na zázraky.

foto: Tereza Křenová

Na které vánoční svátky rozhodně nezapomenete?
Asi na ty v roce sedmdesát tři. V září nám umřel tatínek. Pozval do Bruntálu Martu Kubišovou, systém mu to pak strašně moc vyčítal. Vzal mu veškerou jeho práci. Táta byl náhle nějakým skladníkem v Bytostavu. Opovrhovaným mužem. Umřel v obrovské bezmoci. No a pak přišly ty Vánoce. Tři měsíce po tatínkově zesnutí. Byli jsme tři děti Morávkovy – šestileté, sedmileté a osmileté uprostřed města, kde se nám otec zalknul beznadějí. Nevěděli jsme, jak se zabíjí kapr a nevěděli jsme, jak se ořezává stromeček, aby stál kolmo. Báli jsme se všech nožů na světě. Báli jsme se slova „zabíjení“. Maminka byla náhle úplně bílá steskem a pořád dokola nám zpívala. Takové to: „Byla cesta, byla ušlapaná. Kdo ju šlapal, kdo ju šlapal, Matka KristaPána“. Zabila toho kapra. Instalovala ten stromeček…

Co máte v plánu po pracovní stránce na nejbližší měsíce?
Stejně jako tenkrát onen Scherhaufer. Poté, co mu Martin Havelka přečetl všechny ty své věci, plakal u toho jak utržený z řetězu: „Divadlo a celá společnost je ve frustrující situaci. Všichni pořád dokola přemýšlíme, že nikdy nebylo líp, a jsme přitom na hraně nějakého velikého průseru, nějaké veliké transformace, nějakého velikého vzkříšení. A co má v tu chvíli dělat divadlo? Divadlo není hračka, ale stroj k tomu, aby se divák očistil. Divoký dům, kde se nemá spát. Kde se má světélkovat. Kde se má tančit. Kde se má číst. Kde se má nacházet odvaha. Kde se má vzdávat čest. Kde se lidé nesmí bát. Jde o to věřit Břéťovi Rychlíkovi. Větrným mlýnům. Miloši Štědroňovi. Petrovi Štědroňovi. Boleslavu Polívkovi. Chantal Poullain, že jej milovala. Doře Viceníkové, že jej (ne)milovala. Jde o to být pyšný na Brno. Na Václava Havla. Na české pekárny. Na česká cukrovíčka. Na české dvanáctsettrojky. Na všechny Mikulášky. Na všecky české kořeny“. Čili zkrátka: půjde mi pořád dokola o to jediné. Zítra i pozítří (úplně stejně jako onomu Scherhauferovi po oné zahajovací schůzi souboru – psalo se září léta Páně 89, Peter hned druhý den začal zkoušet Rozrazil): musí se to nevzdat. Nepřestat věřit na krásu v Brně. V „ČéeSeSeR“. Věřit v Divadlo Husa na provázku. V Divadlo kluků Heřmánků. Mimochodem Karel Heřmánek ml. je unikátní herec. Budete myslím čubrnět. Měl by hrát Dostojevského. Měl by hrát Shakespeara. Havla. Gogola. Uhdeho…