Rozhovor
Přebírám role po Karlu Gottovi
vydáno: 10.2.2019, Jiří Landa
foto: foto: Martina Root a archiv Divadla J. K. Tyla Plzeň
foto: foto: Martina Root a archiv Divadla J. K. Tyla Plzeň
Na konci týdne bude mít v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni premiéru muzikál Dobře placená procházka. Jednu z hlavních rolí v něm ztvární Pavel Režný, který patří k oporám tamního muzikálového souboru. Co nám o zkoušení prozradil?
Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se poprvé setkal s Dobře placenou procházkou?
S Dobře placenou procházkou jsem se poprvé setkal někdy během studií na JAMU. Bavili jsme se o ní v rámci dějin muzikálového divadla. Ale tehdy jsem tomuto dílu bohužel nevěnoval příliš velkou pozornost – nerozuměl jsem mu a jeho hudba na mě byla hodně složitá. Znovu jsem se k ní dostal až po vyvěšení obsazení v našem divadle. Pustil jsem si film, abych si osvěžil vzpomínky a postupně začal do této jazzové opery pronikat. A teď tedy můžu říct, že se jedná o podle mě výborné až parodické dílo.
Co vy a Divadlo Semafor?
Tvorbu Semaforu samozřejmě znám. Myslím si, že se v dnešní době s jejich písněmi setkávají děti už ve školce a ani o tom neví. Jinak jsem hodně pracoval s jejich písněmi na JAMU, protože naše pedagožka ansámblového zpěvu paní Dada Klementová Divadlo Semafor miluje a často jsme zpívali různé jazzové úpravy jejich písní. Bohužel jsem však přímo v Semaforu ještě nikdy nebyl.
Máte s písněmi a muzikály Divadla Semafor nějakou osobní interpretační zkušenost?
Dobře placená procházka je moje teprve druhé profesionální setkání s muzikály Divadla Semafor. Poprvé to bylo v roce 2016 při zkoušení Kdyby tisíc klarinetů. Naše verze Klarinetů vycházela tuším ze švédské úpravy, kterou v 80. letech dělal pan Suchý. Do původního děje byla přidána postava Pána v cylindru, který je takovým „deus ex machina“ a díky němu dojde ke změně zbraní v hudební nástroje. Velmi jsem si vážil, že jsem v Klarinetech mohl ztvárnit postavu vojáka Nikolase. Ve známé filmové verzi tuto postavu hraje Karel Gott, takže to pro mě byla velká výzva. Režisér Ondřej Lážnovský nechtěl tento film, ani konkrétní herecká ztvárnění kopírovat, takže jsme přišli s vlastní interpretací jednotlivých rolí. Písně Teď spím, ale hlavně Je nebezpečné dotýkat se hvězd patří od té doby k mým nejoblíbenějším a rád je zařazuji i v rámci různých koncertů apod.
Co je na roli Uliho z Dobře placené procházky nejsložitější?
Hodně jsem přemýšlel, proč je vlastně Uli psaný ve všech obsazeních na prvním místě. Podle mne jsou hlavními postavami Dobře placené procházky Advokát (v původní filmové verzi Jiří Šlitr, pozn. red.) a Vanilka (v původní filmové verzi Eva Pilarová, pozn. red.). Samozřejmě se děj točí kolem Uliho a Vanilky, ale největší prostor a zároveň výzva čeká právě na Advokáta. Přesto je pro mě v roli Uliho asi nejsložitější část, kdy přijde po rozvodu domů, je opilý a setkává se s Tetou (ve filmové verzi Hana Hegerová, pozn. red.). V tomto místě je velmi složitá kombinace rytmu, intonace a pro mne náročné uvěřitelné divadelní opilosti.
V čem je pro vás tato postava a hra samotná zajímavá?
Zajímavé je, že role Uliho byla původně napsaná pro Karla Gotta a role Vanilky pro Evu Pilarovou. Paní Pilarová pak Vanilku hrála jak v divadle, tak ve filmové verzi, ale Uliho nakonec ztvárnil René Gabzdyl. Mám tak opět možnost hrát něco, co hrál, tedy měl hrát Karel Gott a nesmírně si toho vážím. (usmívá se)
Jak vám režisér Dalibor Gondík přiblížil svoji koncepci inscenace a jaký je jako režisér?
Dalibor Gondík je podle mne výborný režisér s neskutečným citem právě pro muzikál. Myslím, že v českých muzikálových produkcích není až tak časté, aby se režisér tak detailně zabýval nejen herectvím, aranží, světly apod., ale také hudební stránkou. Dalibor je až neskutečně puntičkářský, co se týče hudebního nastudování. A podle mne je to strašně dobře. Dokáže tak reflektovat jevištní akcí pomalu každou dobu v muzice, každý akcent – najednou je tak na jevišti dokonalá syntéza herectví a hudby. Scénografie naší Procházky, kterou také dělal Dalibor, je v podstatě jednoduchá. Uprostřed jeviště stojí krásná secesní vana a v rozích pak dva taburety a dvě malé vaničky někdy z období první republiky. Pan Suchý prý chtěl vždycky napsat muzikál, který by se odehrával v koupelně – to mu naše Procházka naprosto splňuje. Co se týče herectví v naší inscenaci, každá postava je vlastně až karikaturou nějakého lidského archetypu. Vanilka (Charlotte Pščolková) je ziskuchtivá prospěchářka, můj Uli je sice student, ale vlastně jen „hezkej blb“, Advokát (Martin Holec) je rtuťovitý právník bez citu a Listonoš (Pavel Klimenda) je sice „deus ex machina“, podobně jako Pán v cylindru v Klarinetech, ale jinak je to dejme tomu bezpohlavní naiva. Dále naše obsazení doplňuje šest kolegů, kteří mají na starost sbory a různé choreografie.
Během zkoušení došlo ke změně obsazení Tety z Liverpoolu, kdy z muzikálu odešla Radka Fišarová a nahradila ji Daniela Šinkorová. Jak taková situace ovlivní zkoušení?
Herců se tato změna v podstatě vůbec nedotkla, protože k ní došlo na začátku zkoušení, kdy probíhaly korepetice. Je samozřejmě trošku složitější se s takhle vytíženou herečkou sejít a nazkoušet takové dílo, jako je Procházka, ale naštěstí se to podařilo a my můžeme jít směle do generálkového týdne.
Momentálně hrajete hned v několika muzikálových inscenacích. V poslední době jsem měl možnost vás vidět ve West Side Story a ve Sweeney Toddovi. Jak jste se s postavami Tonyho, respektive Anthonyho sžíval? Poznal jste díky nim při zkoušení zase jiné muzikálové obzory?
Tony a Anthony jsou dvě naprosto odlišné, a přesto velmi podobné postavy. Tony je chytrý mladý člověk, který je na rozdíl od svých kamarádů z party „napřed“, a ví, že ho něco čeká a nakonec to „něco“ najde v Marii. Anthony je proti tomu naivní mladý námořník, který vlastně vůbec netuší, co se děje, ale po setkání s Johannou si jde podobně jako Tony za svým. Každá nová role mě vždycky zatím nějak posunula. Co se týče konkrétně Tonyho a Anthonyho, tak u Tonyho to byla pěvecká náročnost z hlediska rozsahu a pěvecké techniky a Anthony byl zase složitý z hlediska intonace a vyznání se v orchestraci. Obě tyto role mě také donutily k odlišnému a pro mne novému hereckému přemýšlení.
Jste spojen i s muzikálovou verzí pohádky Co takhle svatba, princi? Máte tuto pohádku rád? A jak došlo k jejímu převedení na jeviště?
Pohádku Co takhle svatba, princi? jsem viděl už jako dítě, ale v průběhu let jsem na ni zapomněl. Znovu jsem se k ní vrátil, když jsem dostal příležitost podílet se na jejím hudebním nastudování. Chtěli jsme ji spolu s režisérem Lukášem Ondrušem hudebně přizpůsobit dnešním divákům a hlavně dětem. To se nám podařilo díky nové instrumentaci našeho kolegy z orchestru Ericha Ciompy. Známé hity jako Když se načančám, Máme tu další dobrý den apod. tak mají novou poetiku a myslím si, že se velmi líbí. Minimálně podle návštěvnosti si to troufám tvrdit.
Co na ni říkali autoři Jiří Chalupa a Jiří Zmožek?
Pan Jiří Chalupa byl otevřený našim úpravám. Na divadlo se film totiž nedá přenést 1:1, takže došlo k různým škrtům a např. postavu hvězdáře jsme změnili na kuchařku. Zpětnou reakci pana Jiřího Zmožka neznám. Věřím ale, že by se mu pohádka a hlavně nová instrumentace, stejně jako Jiřímu Chalupovi, který byl na premiéře, velmi líbila.
Čekají vás letos nějaké další role?
Po premiéře Dobře placené procházky se budu podílet na muzikálu Billy Elliot v DJKT jako asistent režie, po hudební stránce. Dále jsem dostal nabídku v pražském Studiu Dva divadlo na představení Starci na chmelu, kde bych měl ztvárnit jednoho z „kytaristů v černém“. O dalších rolích v plzeňském divadle zatím nevím. Obsazení se dozvídáme až chvíli před zkoušením dané inscenace. Takže, kdo ví…
Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se poprvé setkal s Dobře placenou procházkou?
S Dobře placenou procházkou jsem se poprvé setkal někdy během studií na JAMU. Bavili jsme se o ní v rámci dějin muzikálového divadla. Ale tehdy jsem tomuto dílu bohužel nevěnoval příliš velkou pozornost – nerozuměl jsem mu a jeho hudba na mě byla hodně složitá. Znovu jsem se k ní dostal až po vyvěšení obsazení v našem divadle. Pustil jsem si film, abych si osvěžil vzpomínky a postupně začal do této jazzové opery pronikat. A teď tedy můžu říct, že se jedná o podle mě výborné až parodické dílo.
Co vy a Divadlo Semafor?
Tvorbu Semaforu samozřejmě znám. Myslím si, že se v dnešní době s jejich písněmi setkávají děti už ve školce a ani o tom neví. Jinak jsem hodně pracoval s jejich písněmi na JAMU, protože naše pedagožka ansámblového zpěvu paní Dada Klementová Divadlo Semafor miluje a často jsme zpívali různé jazzové úpravy jejich písní. Bohužel jsem však přímo v Semaforu ještě nikdy nebyl.
Máte s písněmi a muzikály Divadla Semafor nějakou osobní interpretační zkušenost?
Dobře placená procházka je moje teprve druhé profesionální setkání s muzikály Divadla Semafor. Poprvé to bylo v roce 2016 při zkoušení Kdyby tisíc klarinetů. Naše verze Klarinetů vycházela tuším ze švédské úpravy, kterou v 80. letech dělal pan Suchý. Do původního děje byla přidána postava Pána v cylindru, který je takovým „deus ex machina“ a díky němu dojde ke změně zbraní v hudební nástroje. Velmi jsem si vážil, že jsem v Klarinetech mohl ztvárnit postavu vojáka Nikolase. Ve známé filmové verzi tuto postavu hraje Karel Gott, takže to pro mě byla velká výzva. Režisér Ondřej Lážnovský nechtěl tento film, ani konkrétní herecká ztvárnění kopírovat, takže jsme přišli s vlastní interpretací jednotlivých rolí. Písně Teď spím, ale hlavně Je nebezpečné dotýkat se hvězd patří od té doby k mým nejoblíbenějším a rád je zařazuji i v rámci různých koncertů apod.
Kdyby tisíc klarinetů (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
Co je na roli Uliho z Dobře placené procházky nejsložitější?
Hodně jsem přemýšlel, proč je vlastně Uli psaný ve všech obsazeních na prvním místě. Podle mne jsou hlavními postavami Dobře placené procházky Advokát (v původní filmové verzi Jiří Šlitr, pozn. red.) a Vanilka (v původní filmové verzi Eva Pilarová, pozn. red.). Samozřejmě se děj točí kolem Uliho a Vanilky, ale největší prostor a zároveň výzva čeká právě na Advokáta. Přesto je pro mě v roli Uliho asi nejsložitější část, kdy přijde po rozvodu domů, je opilý a setkává se s Tetou (ve filmové verzi Hana Hegerová, pozn. red.). V tomto místě je velmi složitá kombinace rytmu, intonace a pro mne náročné uvěřitelné divadelní opilosti.
V čem je pro vás tato postava a hra samotná zajímavá?
Zajímavé je, že role Uliho byla původně napsaná pro Karla Gotta a role Vanilky pro Evu Pilarovou. Paní Pilarová pak Vanilku hrála jak v divadle, tak ve filmové verzi, ale Uliho nakonec ztvárnil René Gabzdyl. Mám tak opět možnost hrát něco, co hrál, tedy měl hrát Karel Gott a nesmírně si toho vážím. (usmívá se)
West Side Story (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
Jak vám režisér Dalibor Gondík přiblížil svoji koncepci inscenace a jaký je jako režisér?
Dalibor Gondík je podle mne výborný režisér s neskutečným citem právě pro muzikál. Myslím, že v českých muzikálových produkcích není až tak časté, aby se režisér tak detailně zabýval nejen herectvím, aranží, světly apod., ale také hudební stránkou. Dalibor je až neskutečně puntičkářský, co se týče hudebního nastudování. A podle mne je to strašně dobře. Dokáže tak reflektovat jevištní akcí pomalu každou dobu v muzice, každý akcent – najednou je tak na jevišti dokonalá syntéza herectví a hudby. Scénografie naší Procházky, kterou také dělal Dalibor, je v podstatě jednoduchá. Uprostřed jeviště stojí krásná secesní vana a v rozích pak dva taburety a dvě malé vaničky někdy z období první republiky. Pan Suchý prý chtěl vždycky napsat muzikál, který by se odehrával v koupelně – to mu naše Procházka naprosto splňuje. Co se týče herectví v naší inscenaci, každá postava je vlastně až karikaturou nějakého lidského archetypu. Vanilka (Charlotte Pščolková) je ziskuchtivá prospěchářka, můj Uli je sice student, ale vlastně jen „hezkej blb“, Advokát (Martin Holec) je rtuťovitý právník bez citu a Listonoš (Pavel Klimenda) je sice „deus ex machina“, podobně jako Pán v cylindru v Klarinetech, ale jinak je to dejme tomu bezpohlavní naiva. Dále naše obsazení doplňuje šest kolegů, kteří mají na starost sbory a různé choreografie.
Během zkoušení došlo ke změně obsazení Tety z Liverpoolu, kdy z muzikálu odešla Radka Fišarová a nahradila ji Daniela Šinkorová. Jak taková situace ovlivní zkoušení?
Herců se tato změna v podstatě vůbec nedotkla, protože k ní došlo na začátku zkoušení, kdy probíhaly korepetice. Je samozřejmě trošku složitější se s takhle vytíženou herečkou sejít a nazkoušet takové dílo, jako je Procházka, ale naštěstí se to podařilo a my můžeme jít směle do generálkového týdne.
Momentálně hrajete hned v několika muzikálových inscenacích. V poslední době jsem měl možnost vás vidět ve West Side Story a ve Sweeney Toddovi. Jak jste se s postavami Tonyho, respektive Anthonyho sžíval? Poznal jste díky nim při zkoušení zase jiné muzikálové obzory?
Tony a Anthony jsou dvě naprosto odlišné, a přesto velmi podobné postavy. Tony je chytrý mladý člověk, který je na rozdíl od svých kamarádů z party „napřed“, a ví, že ho něco čeká a nakonec to „něco“ najde v Marii. Anthony je proti tomu naivní mladý námořník, který vlastně vůbec netuší, co se děje, ale po setkání s Johannou si jde podobně jako Tony za svým. Každá nová role mě vždycky zatím nějak posunula. Co se týče konkrétně Tonyho a Anthonyho, tak u Tonyho to byla pěvecká náročnost z hlediska rozsahu a pěvecké techniky a Anthony byl zase složitý z hlediska intonace a vyznání se v orchestraci. Obě tyto role mě také donutily k odlišnému a pro mne novému hereckému přemýšlení.
Sweeney Todd (Divadlo J. K. Tyla Plzeň)
Jste spojen i s muzikálovou verzí pohádky Co takhle svatba, princi? Máte tuto pohádku rád? A jak došlo k jejímu převedení na jeviště?
Pohádku Co takhle svatba, princi? jsem viděl už jako dítě, ale v průběhu let jsem na ni zapomněl. Znovu jsem se k ní vrátil, když jsem dostal příležitost podílet se na jejím hudebním nastudování. Chtěli jsme ji spolu s režisérem Lukášem Ondrušem hudebně přizpůsobit dnešním divákům a hlavně dětem. To se nám podařilo díky nové instrumentaci našeho kolegy z orchestru Ericha Ciompy. Známé hity jako Když se načančám, Máme tu další dobrý den apod. tak mají novou poetiku a myslím si, že se velmi líbí. Minimálně podle návštěvnosti si to troufám tvrdit.
Co na ni říkali autoři Jiří Chalupa a Jiří Zmožek?
Pan Jiří Chalupa byl otevřený našim úpravám. Na divadlo se film totiž nedá přenést 1:1, takže došlo k různým škrtům a např. postavu hvězdáře jsme změnili na kuchařku. Zpětnou reakci pana Jiřího Zmožka neznám. Věřím ale, že by se mu pohádka a hlavně nová instrumentace, stejně jako Jiřímu Chalupovi, který byl na premiéře, velmi líbila.
Čekají vás letos nějaké další role?
Po premiéře Dobře placené procházky se budu podílet na muzikálu Billy Elliot v DJKT jako asistent režie, po hudební stránce. Dále jsem dostal nabídku v pražském Studiu Dva divadlo na představení Starci na chmelu, kde bych měl ztvárnit jednoho z „kytaristů v černém“. O dalších rolích v plzeňském divadle zatím nevím. Obsazení se dozvídáme až chvíli před zkoušením dané inscenace. Takže, kdo ví…
Další rozhovory
Otázky po spolehlivosti paměti, pravdě a smyšlence
(rozhovor s: Petr Štědroň, 1.11.2024)
Učím se mít rád chyby, které nadělám
(rozhovor s: Petr Svojtka, 30.9.2024)
Forman? Drž se toho snu!
(rozhovor s: Patrik Děrgel a Daniela Šteruská-Sodomová, 1.7.2024)
Vznikl nový divadelní podcast Divadelní bar!
(rozhovor s: Lukáš Holubec, 6.6.2024)
Shakespearova nejhorší hra i thriller z doby pandemie
(rozhovor s: Steve Gove, 16.5.2024)
V houslistce z ukrajinského krytu jsem viděla Almu
(rozhovor s: Silvie Hessová a Anna Brousková, 11.5.2024)
Možná nás čeká nepříjemná konfrontace
(rozhovor s: Dagmar Fričová, 30.4.2024)