Stůl pro dva

Koncepce samotného dramatického textu je svým způsobem ojedinělá, za určitých a šťastných okolností by snad z něho mohla vzniknout pozoruhodná inscenace. Nejlepší úmysly při výběru a viditelná snaha režiséra a herců však nestačily pro vypořádání se s nebezpečím, které inscenování hry skýtá. Prostě to nevyšlo! Jiný přístup by možná vedl k lepšímu výsledku, ale v tomto případě opravdu nelze předvídat, zda bude nebo nebude záměr fungovat. Proto poděkujme soukromému Divadlu Ungelt, že se nebojí občas riskovat a že pouze nesází na jistoty.

Zvolený formát rychlejších střihů bohužel inscenaci příliš neprospívá. Hlavně v první polovině je díky nim dosti těžké vytvořit si k postavám nějaký větší vztah, neb se o nich příliš nedozvíme. A byť mezi nimi k určitému vývoji dojde, tak je to pro mě zoufale málo. Pocitově se pak hra dosti vleče a i přes kratší stopáž působí trochu nekonečně. Druhá část naštěstí nabídne větší prohloubení vztahů a odkrytí emocí. Přesto celkový dojem zůstává více než rozpačitý. Neubráním se pocitu, že by si hra samotná zasloužila přepracování. Po herecké stránce však nemám výtek. Jak A. Mihulová tak D. Gondík si svůj potlesk určitě zaslouží. 45%

Ve specificích letní scény ještě inscenace jakž takž "funguje", nemyslím si však, že by byla vhodná pro jakékoli jiné uvedení, zejména kvůli textu. Pokud autor uvádí, že chtěl psát o lidech, o nichž jiní nepíšou, o jejich obyčejných životech, tak za sebe musím dodat, že ostatní zjevně správně pochopili, že drama = dramatické situace, konflikty a prostě jakýkoli děj. Stůl pro dva jej nemá. Ani slibovaný střet dvou odlišných osobností se nekoná. Režie a herci s tím sotva co zmůžou, zvlášť když jim autor do cesty staví neustálé otravné skládání a rozkládání nábytku, a zvlášť když jsou obsazení herci výrazně mladší, než pro které byla hra psaná.