Kennedyho děti

Ve hře střídavě vede monolog pět rozdílných jedinců, na jejichž osudech autor nezvyklým způsobem zachytil změny v americké společnosti, které se projevily i v celosvětových dějinách a jsou nadčasové. Ke hře se vracívají i čeští tvůrci, pokoušejí se o generační výpovědi. Režisér L. Pečenka obsadil mladé a ne vždy pro role zralé herce. Ti se sice s textem jakž takž poprali, ale zároveň narazili na určité limity a nebyli schopni náležitého odstupu. Nastudování připomínalo spíše práci studentů než plnohodnotnou inscenaci. Nebyl to však zbytečný počin, jakých je na českých jevištích nespočet.

75 % Patrickovu hru bychom mohli číst doslovně jako zprávu o konkrétních osudech konkrétních lidí v konkrétním čase na konkrétním místě. To by ale bylo hloupé, text totiž nabízí zajímavější poselství, totiž že ať žijeme kdekoliv a kdykoliv, vždy máme možnost se rozhodnout, jak se postavit k aktuálnímu dění a jak se do něj zapojit. Každý z nás právě v tomto okamžiku svými rozhodnutími a činy tvoří to, co se jednou bude nazývat dějinami. Pět postav, jež si zvolily různé cesty, pět využitých příležitostí pro pět hereček a herců, radost z divadla na straně tvůrců i publika, bravo.