Premiéry (28. 2. 2017) se účastnila i autorka hry, která je o stáří, umírání, smrti a hlavně o šmírování. Diváci podél zdí, uprostřed pódium z praktikáblů ohraničené policejními zátarasy, na něm postel a dvě molitanové kostky jako stůl, židle nebo křesla. Pak už jen u zdi zavěšená proutěná kukaň, ale hraje se prakticky po celé ploše sálu.

Nebezpečí není tolik přiznané (jako ve filmech), ale možná to tušené je více děsivé. Nejdřív jsem si říkal, že se dlouho nic neděje, až se to skoro vleče, a pak to najednou nabere rychlost vodopádu, ale vlastně.... copak to v reálných případech bývá jinak?

Osobně bych v závěru přidal subwoofery k posílení množství subbasů (15-30 Hz), možná i stroboskop, pro zvýšení napětí, skoro až k nevolnosti, jako další dimenzi představení, jako evokaci stresu a strachu. A stalker mohl být v závěru krapet hustší. Ale to jsou prakticky jen pidi detaily. Představení mě pohltilo a ztratil jsem zcela pojem o čase. Jak dlouho to vlastně trvalo?

Když jsem tu v minulosti „učůrával" z Dobrého Opričníka nebo Pidrmanové Venuše, tohle mi přišlo ještě lepší a určitě to chci vidět ještě alespoň jednou. Představení roku hned na jeho začátku? Inu, proč ne? Bowie to vloni stihl s Blackstar už 8. ledna.

PS: Staré nemocné lidi má autorka hodně dobře odpozorovány. Osobně bych se vsadil, že některá slova a věty, stejně jako jejich spojení s konkrétními osobami nejsou vůbec náhodné.

PS 2: Další fotky z premiéry počátkem příštího týdne na fb pages Opuštěné nádraží.