Rodinné drama Tracyho Lettse Srpen v zemi indiánů (August: Osage County) je světově úspěšné a dočkalo se i filmové verze. Textu sluší velké jeviště, početné obsazení skýtá dobře napsané postavy, především pro herečky. Děj se odehrává v domě spisovatele a profesora Beverlyho Westona (Svatopluk Skopal). Ten na začátku zajistí péči o manželku Violet (Regina Rázlová) a záhy beze stopy zmizí. Jejich tři dcery a další příbuzenstvo se scházejí v domě, chtějí situaci řešit. Setkání celé rodiny je mezníkem v její další existenci. Přítomnost je ovlivněna komplikovanou minulostí, vyplouvají na povrch staré rány. Sestry zároveň zažívají důležité změny ve vlastních životech...

Srpen v zemi indiánů se prosadil též na českých jevištích. Českou premiéru si odbyla v roce 2009, kdy ji se souborem činohry pražského Národního divadla nastudoval režisér Michal Dočekal pro scénu Stavovského divadla. Pozornost tehdy upoutal výkon představitelky Violet Kateřiny Burianové, ověnčený několika cenami. Zaslouží si připomenout nápad na konci, kdy se Violet stojící na stole s ruční svítilnou vítězoslavně prohlašovala za silnější, aby vzápětí skončila na zemi zcela opuštěná, kýčovitě nalíčená, oklopená šperky „zachráněnými“ z bankovního trezoru a v soucitném objetí placené indiánské pečovatelky. Stav světa zdeformovaného vládou peněz byl tímto nápadem jedinečně podtrhnut a bylo docíleno těžko překonatelné mrazivosti a odpudivosti, což by nemělo být zapomenuto. Divácký zájem měl své limity, a tak se divadlo snažilo vydařenému titulu prodloužit život obnovováním po delších pauzách a menší frekvencí repríz. Prodlevy mezi uvedeními a také zdravotní problémy Burianové, ovlivňující její kondici, měly za následek, že při posledních reprízách již nebyla inscenace zdaleka v tak dobrém stavu jako na začátku uvádění. Drama v následujících letech nastudovalo několik českých regionálních divadel, do loňského roku bylo rovněž na repertoáru Divadla v Celetné.

V březnu 2024 hra dorazila na scénu Divadla na Vinohradech. Režie se ujal Petr Svojtka, jenž zde naposledy hostoval před bezmála dvaceti lety. Obklopil se svými stálými spolupracovníky (scénograf Vladimír Nejedlý, kostýmní výtvarnice Agnieszka Pátá-Oldak, hudební skladatel Vladimír Nejedlý), kteří svým podílem k dobrému výsledku dobře přispěli. Inscenace této hry vždy stojí na výkonech herců, jimž Svojtka s dramaturgem Jiřím Janků dokázali poskytnout potřebné a správné vedení.

Nejvýraznější rolí je matka Violet, rozporuplná osobnost poznamenaná těžkým dětstvím, někdejší chudobou a později také závislostí na lécích. Regina Rázlová je ideální představitelkou, nechybí jí dominance, dokáže obsáhnout širokou škálu stavů a nálad, v nichž se během hry postava ocitá. Možná jen na konci v hereččině podání nedostávají patřičnou výraznost některé podstatné repliky týkající se lačnosti po penězích, ale to je jen drobná připomínka k jinak skvělému výkonu. Rázlová se zařadila k herečkám, jež mimořádnou příležitost v úloze Violet dokázaly náležitě využít.

Druhou klíčovou úlohou je nejstarší dcera Barbara. Správnost obsazení Andrey Elsnerové už tak jednoznačná není. Barbara má být ze tří sester nejpevnějším charakterem, přirozenou morální autoritou, na níž příbuzenstvo ve značné míře spoléhá. O těchto Barbařiných vlastnostech se převážně jen mluví a je třeba si je spíše domýšlet; ze samotného výkonu herečky příliš patrné nejsou. Elsnerová není přesvědčivá ve scéně smuteční hostiny, v níž má ovládnout konflikt a dostat dění v domě pod svou kontrolu; v tu chvíli jí schází nenucená razance, příliš podléhá emocím a těžko uvěřit, že by ji ostatní členové rodiny mohli se samozřejmostí akceptovat jako nového „vůdce“. Ke konci hry, kdy Barbara strávila delší čas v domě se svou matkou, mají vyznívat společné rysy obou žen; ty v inscenaci poněkud zanikají, naštěstí se jedná jen o vedlejší motiv, který není pro ústřední myšlenku zásadní.
Andrea Elsnerová kdysi na vinohradském jevišti doslova zářila. V posledních letech se mimo divadlo často věnuje dabingu, audioknihám a jiným disciplínám postavených na práci s hlasem. Některým hercům se bohužel stává, že do jevištní mluvy časem přenesou jisté zlozvyky s modulováním hlasu; v jejím případě tento problém v minulosti poznamenal například výkony v inscenacích Fanny a Alexandr nebo Serotonin (hostování v MeetFactory). Je patrný i v Srpnu v zemi indiánů, kde v hereččině hlase po většinu představení slyšíme určitou nepřirozenost, jíž se dokáže zbavit až v posledních scénách.
Nelze však říci, že by se Elsnerová s náročnou postavou minula. Typovou odlišnost zdolává se ctí a dobře se jí daří vystihnout, když má Barbara projevit empatii, nebo když se propadá stavům beznaděje. Barbařino závěrečné loučení s matkou je ve vinohradské inscenaci uchopeno méně radikálně a razantně, než jak je ve hře napsáno, leckterému divákovi se může toto pojetí jevit věrohodnější.

Zuzana Vejvodová v roli nesebevědomé sestry Ivy, jež se snaží nepromarnit dost možná poslední šanci na lepší život, zdůraznila především bolest a skepsi, z charakteru jí neunikly ani další odstíny; úspornější vyjádření by bylo eventualitou, nicméně herečka zvládla tuto podobu Ivy obhájit. Také Markéta Děrgelová dobře vystihla nejmladší sestru Karen se sklony k přetvářce, alibismu a afektu, která po sérii špatných zkušeností a zklamání raději zavírá oči před realitou.

Violetina sestra Mattie Fae je na jednu stranu nesnesitelnou stárnoucí ženou, v určitých chvílích však stále dokáže odzbrojit nebo okouzlit živelností, kterou na ní má svým způsobem stále rád její manžel Charles. Evě Režnarové naprosto unikají humorné pointy v dialozích, víceméně se jen omezila na rozčilování a nadávání, nedokázala vtisknout barvitě napsané roli nejmenší kouzlo. Vztahy s manželem, sestrou a ostatními postavami v tomto podání dost často postrádají smysl. Režnarová měla být vedena k odkrytí dalších podstatných rovin, své úloze zůstala mnoho dlužna a stala se nejslabším článkem obsazení.

Ve vedlejších rolích zaujmou Daniel Bambas v roli Barbařina inteligentního manžela, jenž se pokouší manželství v rámci možností ohleduplně opustit, a Igor Bareš jako zdánlivě submisivní Charles, který v krizovou chvíli dokáže projevit sílu a odhodlání. Jako slibný talent se jeví studentka konzervatoře Zuzana Matušková (alternuje Lucie Pokorná), v úloze teenagerky Jean okouzlila svou přirozenou bezprostředností, s níž pubertální vzdor spojila s vnímavostí dospívající dívky. Indiánka Johnna Monevata má ve hře specifickou pozici, většinu hry je v pozadí, ale několikrát děj výrazně ovlivní, je přítomna v úvodu s Beverlym i v závěru s Violet; Antonie Talacková vložené očekávání solidně naplnila. Standardní výkon v menší roli šerifa podal Tomáš Dastlík.

Beverly je přítomen pouze v jediném výstupu na samém počátku, pro následné dění je však důležitý, protože se o Beverlym stále mluví. Beverly má být silná osobnost, ale zároveň zdrženlivější a nepříliš průbojný intelektuál. Vděčné příležitosti se chopil Svatopluk Skopal s vervou, žoviální podání nepostrádá výraznost a šmrnc, dosti se však rozchází s vyřčenými slovy a s rozmluvami dalších postav ve zbytku hry. Herec se měl s režisérem a dramaturgem nad postavou pečlivěji zamyslet i nad rámec úvodního dialogu. Role syna Charlese svádí k omezení se na polohu ňoumy, lze však do ní promítnout i charakterové přednosti, za které ho má ráda Ivy; v těch zůstal Ondřej Kraus někde na půli cesty. Typově vhodný Kryštof Rímský jako Karenin snoubenec Steve zbytečně kazí své první scény šklebením, nepřirozeným hlasem a přehráváním; s postupem děje však v tomto ohledu ubere a jeho obsazení se nakonec neukáže jako omyl.

Počiny Divadla na Vinohradech v posledních letech často trpí nesehraností souboru, není výjimkou, že se v jedné inscenaci nesourodě mísí různé přístupy a styly. Srpen v zemi indiánů patří v tomto ohledu ke vzácnějším případům, kdy se soubor dokázal vzájemně napojit a sehrát v kompaktní celek. Zmíněné nedostatky hereckých výkonů jsou dílčí a v souhrnném kontextu nikterak zásadní. Inscenace se stopáží přesahující tři hodiny zásluhou režiséra a herců po celou dobu neztrácí sílu a postrádá hluchá místa.

Pokud bychom z repertoáru velkého sálu Divadla na Vinohradech hledali titul vhodný k doporučení, právě Srpen v zemi indiánů by jím byl. K tomu, aby se o inscenaci mluvilo jen v superlativech, sice něco málo schází, ale jde o počin vydařený a kvalitní. A pro soubor a jeho další směřování důležitý a přínosný. Odezva diváků se po prvních uvedeních zdá pozitivní, což je na místě. Při srovnání s verzí Národního divadla a jinými nastudováními inscenace Divadla na Vinohradech vysloveně nezazáří, ale rozhodně obstojí.