Ještě než Ivo Knoflíček emigroval, stihl být u něčeho zásadního, aniž by o tom věděl. Ve starém Edenu se v bíločerveném dresu proběhl rychlostí geparda a s hřívou lva kolem tříletého chlapce, načež se otec toho chlapečka nad své malé robě naklonil a ve větru do ouška zakřičel památná slova: „To je Knoflíček, nejlepší útočník Slavie.". Z tohoto prvního zážitku drobného dítka přežila především dvě slova. Knoflíček a Slavie. Přičemž to první i po třiceti letech neskutečně uznává, a to druhé miluje nadevše. Tři dekády utekly jako voda nebo pivo a v Divadle D21 mohl tento dnes již zralý muž v Kristových letech usednout do hlediště a těšit se na příběh svého prvního hrdiny. Strašně moc se těšit.

Vzdálenost mezi hospodou U Holanů a Divadlem D21 je přibližně stejná jako jedno fotbalové hřiště. U Holanů má domácí prostředí pan Ivo Knoflíček, v D21 zase pan Michal Dudek. Jelikož jsou oba velcí slávisté, předpokládám, že myšlenka vytvořit o sešívané legendě divadelní představení vznikla někde k těchto prostorech.

Už od výkopu, tedy první minuty zápasu, tedy inscenace, musí být každému jasné, že hra bude vedena spíše jako přátelský zápas a nebude nouze o různé až exhibiční parádičky. Tak jak to v D21 umí. A pokud jste zkušený fotbalový nadšenec, jistě mi dáte za pravdu, že někdy už podle začátku zápasu dokážete odhadnout, jaký průběh bude utkání mít. Respektive jej shrnete do jedné věty, a sice: „Dneska to určitě (ne)dopadne dobře.". A u tohoto představení se mi dostavil podobný pocit, a to „Tohle mě bude bavit.". Počáteční tušení se posléze ukázalo jako správné. Jiří Ondra, trenér a boss celé inscenace, obsadil pochopitelně do útoku Michala Dudka, přičemž všechny ostatní posty obstaral Jiří Panzner. A přestože v civilu slávista a sparťan, na hřišti, tedy jevišti, to nebylo vůbec znát. Naopak, souhra klapala nádherně a v první půli si tak diváci mohli společně s Ivošem prožít jeho fotbalový posun od jihomoravských Šardic, přes Brno, Olomouc až do věčné Slavie. První náznak, že ale doba nebyla tak zábavná jako pohled na Knoflíčkovy úniky do soupeřovy šestnáctky, přichází těsně před půlí. Ivo si totiž musel odkroutit také vojnu v Chebu.

Bývá zvykem, že poločasová přestávka se zaplní nějakým programem pro fanoušky, tedy diváky. V D21 zvolili střelbu na zlatý knoflík, přičemž vítěz mohl obdržet volné vstupenky a podepsanou fotku od samotného Iva. Losovali se tři šťastlivci. S egem fotbalové primadony mi nedá nenapsat, že štěstěna při losování mi nabídla možnost prokázat svůj talent přímo na prknech znamenajících tento večer fotbalové hřiště a se 100% úspěšností obdržet i nanejvýš příjemný bonus, za který se sluší poděkovat herečkám Kristýně Podzimkové a Stele Chmelové. Zároveň musím dodat, že jejich účinkování v zápase, tedy hře, rozhodně nebylo smrštěno na pouhopouhé role roztleskávaček, které konec konců patří do jiného sportu, jiné doby a jiné země, než o které píši. Jejich folklórní výstupy, cimbálová muzika, ale i další zásahy do utkání krásně zapadaly do konceptu celé inscenace.

V druhé půli se mančaft zaměřil na nejdramatičtější okamžiky v Knoflíčkově životě. Okolnosti jeho emigrace však byly uchopeny s viditelně nejasnou vizí, kam vlastně celý zápas dovést a chvílemi tak hra postrádala nastolené tempo. Došlo i na lehké vzdálení se od reality, čímž si u mne tvůrci rozhodně nešplhli. Naštěstí se povedlo celý mač ještě zdárně dovést do úspěšného finále a minuty, které rozhodčí nastavil a přenechal samotnému, rozumějte pravému, Ivu Knoflíčkovi, celé utkání důstojně ukončily.

Ivo Knoflíček a Divadlo D21 mají překvapivě mnoho společného. Pochází ze skromných poměrů, nechybí jim až bojovné nadšení pro danou věc, mají nesporný talent, prezentují se poctivou prací a hlavně se jedná o pravé srdcaře, kteří svojí ryzí povahu dokazují otevřeností, vděkem, pokorou.

Pokud bych měl závěrem udělat krátký souhrn, jakési malé dohráno, měl bych ještě jednou pochválit všechny, kteří se na této inscenaci podíleli a podílejí. Tak tedy chválím a věřím, že atmosféru a nápaditost ocení každý divák, jenž do ochozů zavítá. A protože na den přesně rok po premiéře vyhrála Slavia fotbalový titul, jsem přesvědčen, že věčná nebude jen moje milovaná červenobílá životní láska, ale i divadlo, které má svůj génius loci stejně jako vršovický domov naší slávistické rodiny.