Narozdíl od mých kolegů nebudu v hodnocení novinky Divadla pod Palmovkou tak příkrý. Byť inscenace Vaříme s Elvisem má zřetelné nedostatky, našel jsem na ní i dost věcí, které mě zaujaly a zaslouží si pochvalu.

Začnu trochu kacířskou myšlenkou - a to, že by inscenace byla mnohem zábavnější, kdyby se zbavila Elvise. To není mířeno na jeho představitele Ondřeje Veselého, který se snaží, ale v hudebních číslech může jako činoherec jen těžko dosáhnout lepšího výsledku (asi to ani nebylo cílem) a v činoherních výstupech mu podráží nohy samotná hra. Její autor Lee Hall je uznávaný dramatik, který má za sebou třeba libreto k muzikálu Billy Elliot nebo divadelní přepis populárního filmu Zamilovaný Shakespeare. Je mi proto záhadou, proč jeho hra z 90. let obsahuje tak banálně znějící monology. Vlastně jsem uvažoval, zda nejsou míněny ironicky, až dramaturg Ladislav Stýblo na diskusi po představení potvrdil, že jsou myšleny vážně.

Pokud by scény s Elvisem zmizely a vynechala by se přestávka, myslím, že by vznikla kolem 100 minut trvající svižná tragikomedie. Příběh milostného čtyřúhelníku mi totiž nepřišel vůbec špatný. Údajně se v něm krátilo, hra náležela k vlně coolness dramatiky devadesátých let, a tak zmizely některé situace, které by dle slov tvůrců dnes již nebyly šokující, ale jen vulgární.

Středobodem rodinné tragédie je Otec (Ondřej Veselý), který se po vážné dopravní nehodě stal kvadruplegikem a nikdo netuší, zda své okolí vůbec vnímá. S tímto neštěstím se jeho žena i dcera srovnávají po svém. Matka (Vendula Fialová) si domů vodí mladé milence, jednoho z nich Stuarta (Teodor Dlugoš) si tam dokonce nastěhuje. Dcera Jill (Pavla Gajdošíková) řeší své problémy obsesivním vařením a přejídáním se, což kontrastuje s matčinou bulimií.

Inscenace chorvatské režisérky Ksenije Krčar se pohybuje na hraně mezi černou komedií a rodinným vztahovým dramatem. Obtížně se v tomto ohledu škatulkuje, protože na komedii je tu trochu málo humoru a na regulérní drama jsou zase situace a vztahy dost nerealisticky vykloubené. Nakonec mi tyhle rozpory ale nevadily, přijal jsem neobvyklou výstavbu tohoto textu a zvykl si na ni.

Humor je tu dost černý, často provokativně lascivní, ale neřekl bych, že prvoplánový. Co je na celé inscenaci asi nejvíce k ocenění, jsou herecké výkony. Především hádky matky s dcerou mě svojí energičností a pointováním bavily, ačkoliv obě protagonistky dělí ve skutečnosti věkový rozdíl jen čtyř let, působily na mě tyto scény věrohodně. Dlugoš jako Stuart dobře rozehrává dvojaký charakter tohoto nepříliš bystrého mladíka, který se ocitl uprostřed rodinné bitvy, jíž ale dokáže i obratně využít ve svůj prospěch.

Skvělá je ale především Pavla Gajdošíková, která Jill obdařila spratkovsky výmluvnou mimikou teenagerky, která se snaží prosadit vůči své dominantní matce, ale i křehkou nejistotou dívky, jíž chybí přátelství a která není (eufemisticky řečeno) zrovna královnou školních plesů. I v této roli mě Gajdošíková utvrdila v přesvědčení, že patří k nejtalentovanějším herečkám své generace.

V hodnoceních se často objevuje výtka, že není jasné, co chce inscenace vlastně sdělit. Já osobně jsem si tam našel linii ukazující, jak člověk může reagovat, když se život nevyvíjí podle jeho představ a kdy má nebezpečně blízko k různým patologickým jevům. Bez otevřené komunikace se svým nejbližším okolím se takové krize zvládají jen obtížně.

Poznámka na okraj: debaty tvůrčího týmu s diváky po představení v prostoru zkušebny považuji ve zvolené neformální podobě za velmi dobrý nápad.