Už při vstupu do třetího patra vybydleného domu v ulici Za Poříčskou bránou se člověk začne propadat do jiného světa. Odloží věci v šatně, dostane na ruku razítko a pak už může bloumat prostory představujícími ravový klub Climax. Podobně jako u Musí se žít je i tentokrát scénografie jedním z nejsilnějších prvků inscenace. Do potemnělých prostor plných dýmu a dunící hudby umístily autorky scény Tereza Gsöllhoferová a Eva Justichová řadu stylových a hezky bizarních doplňků, ať už se jedná o houpačky, velké plyšové medvědy nebo falické symboly.

Diváci se ještě více než v jiných imerzivních inscenacích spolku Pomezí mohou cítit jako součást děje. Nemusí se tentokrát nořit do záhadných změn identit jako v Musí se žít nebo se přizpůsobovat jiné době jako v Domě v jabloních. Climax nabízí příběh šestice mladých lidí, kteří stanuli na pomezí dospělosti a zoufale zápasí sami se sebou. Princip sledování je podobný jako v předešlých produkcích - divák nemá šanci zachytit vše, může se toulat prostorem a doufat, že si z fragmentů rozhovorů dokáže dát dohromady příběhy jednotlivých postav. Také se samozřejmě může zaměřit jen na konkrétní postavu a projít celým příběhem s ní.

Hlavní rámec děje tvoří setkání na párty v ravovém klubu, vztahy mezi šesticí postav jsou vzájemně provázané. Tato hlavní dějová linka je několikrát přerušena flashbacky, díky kterým se divák může dozvědět něco o minulosti, což mu může pomoci pochopit situaci, v níž se hrdinové příběhu nachází nyní. Dalším prvkem jsou z reality vykloubené taneční kreace, kterým v jistých okamžicích propadnou všichni protagonisté. Může to být narážka na stejnojmenný film Gaspara Noého, jímž se pražský Climax inspiroval. Mně osobně ovšem tato intermezza nejvíce evokovala volání postav o pomoc a vyjádření jejich osamělosti.

Vzhledem k tomu, že jsem se snažil věnovat pozornost všem postavám, nebudu se pokoušet převyprávět jejich příběhy, jelikož z nich znám pouze fragmenty. Obecně se ale Climax zabývá přechodem z dětství do dospělosti, osamostatněním se od rodičů, hledáním životního partnera, ukazuje první životní prohry. Akcentuje rovněž problém závislostí, jimiž často lidé řeší problémy, které si do života z minulosti přinášejí.

Herci zde víc než jindy komunikují s diváky, je to komunikace nezávazná, zkrátka jako někde na párty. Působí to přirozeně, interpreti dokáží zkušeně využívat prostor, v němž chvílemi hrají s diváky téměř tělo na tělo. Nikolas Ferenc jako barman nenuceně komunikuje se všemi kolem, je to srandista, než se ukáže, že za flegmatickým zevnějškem také skrývá velkou bolest. Jakub Müller hraje Cyrila, který se vrací po odvykačce, civilně. Skvělý je Jakub Jelínek, jenž pod téměř dětským zjevem skrývá sobeckého studenta práv Adama.

Jindřiška Dudziaková je pravidelnou protagonistkou projektů Pomezí, člověk je opět nadšen její hereckou proměnlivostí. Po křehké a poetické postavě v letní Malvíně, ukazuje v Climaxu jako dealerka Viky tající před rodiči lesbickou orientaci další odstíny svého herectví. Lucie Hrzalová zase zazáří v tanečních výstupech, v nichž prokazuje obdivuhodné pohybové nadání. Osobně mě nejvíce zaujala postava Fany v podání Marie Machové, kterou jsem si vybral i pro vyslechnutí závěrečného monologu (což je princip, který už režisér Lukáš Brychta použil v inscenaci Dům v jabloních a která docela dobře funguje, když chcete se svou oblíbenou postavou dojít k pointě jejího příběhu). Machová dokáže skvěle ztvárnit koktejl emocí, které se ve Fany odehrávají - od dětinsky působící lásky k Adamovi přes šrámy z dětství až po děsivou realitu těžké závislosti na drogách.

Netradiční napětí vytváří začátek inscenace, kdy člověk neví, kteří lidé kolem něj jsou herci. Z předchozích divadelních návštěv jsem znal jen Jindřišku Dudziakovou, navíc mnozí diváci vyslyšeli žádost tvůrců, aby přišli oblečení jako na ravovou párty, takže prvních pár minut je hledání herců v davu docela zajímavým zdrojem zábavy. Lehce problematickou se mi zpočátku jevila hlasitost hudby. Samozřejmě dunící muzika dobře evokuje hudební klub, ale ve stísněnějších prostorách, jako je třeba místnost s houpačkami, bylo nesmírně obtížné zaslechnout dialogy, pokud divák nestál hned vedle herců. Postupem času ovšem tento problém odpadl, nejspíš si člověk na hudební podkres zvykne a navíc s gradací příběhu jsou dialogy hlasitější.

Pomezí inscenací Climax opět ukazuje, že v současnosti nemá u nás na poli imerzivního divadla konkurenci. Tým kolem Lukáše Brychty staví své projekty na opakujících se principech, ale vždy dokáže překvapit, najít nové téma a svou tvorbu někam posunout. Climax mi tematicky nepřišel tak fascinující jako Musí se žít nebo tak emocionálně zasahující jako My se neznáme, ale i tady se najdou silné scény, při kterých diváka mrazí. A rozhodně se během času stráveného v tomhle ravovém klubu nebude nudit. Já jsem ho opouštěl jen velmi nerad.