Nové nastudování legendárního muzikálu Les Misérables v pražské Goja Music Hall provází značně ambivalentní přijetí publika. V hodnoceních k této inscenaci si můžete přečíst široké názorové spektrum od úplného zatracení po nekritickou adoraci.

Skutečnost je ovšem o dost fádnější. Kdo viděl perfektní nastudování Městského divadla Brno nebo navštívil Bídníky na londýnském West Endu, tomu nová pražská verze bude připadat jako jejich slabší odvar. Na druhou stranu určitě nejde o inscenaci, která by nějak vybočovala z českého muzikálového průměru. Kdo zmíněná nastudování nezná, neprohloupí, pokud se vydá na pražské Výstaviště.

Hojně kritizivané jsou pozůstatky scénografie z Fantoma opery. Ano, při příchodu do hlediště působí balkónky, zlatý portál a lustr nepatřičně, ovšem v okamžiku, kdy se zhasne, už člověk přestane tato rezidua minulé inscenace vnímat, takže nepůsobí rušivým dojmem. Scéna Daniela Dvořáka nepřináší nějaká objevná řešení, ale vysloveně chudá mi nepřišla, barikády jsou řešené dobře, stejně jako kostýmy Lucie Loosové.

Nová inscenace má dva zásadnější problémy, které sráží celkový dojem z představení. Bídníci už desítky let okouzlují krásnými melodiemi, v pražském nastudování je ovšem hudební stránka spíše slabinou. Působí to jakoby orchestr nebyl s interprety příliš sehraný, hlavně v první polovině se zpěv s hudbou občas rozchází, možná je to i vinou poněkud zvláštně znějící orchestrace.

Druhým větším problémem je nedůsledná režijní koncepce některých scén. V mnoha hodnoceních se lze dočíst kritiku na davové scény během předpremiér a prvních repríz. Na 15. repríze, kterou jsem zhlédl, už si to přece jen jakž takž sedlo, takže se žádný větší chaos nekonal. U některých scén je ovšem stále vidět, že jejich řešení je spíše dílem náhody. Nejvíce mi to vadilo u konfrontace Valjeana a Javerta u nemocné Fantine, po krátkém souboji následuje Valjeanův útěk. Což ale divák neznalý jiných verzí může jen obtížně poznat, tady to spíš vypadá, jako když Javert Valjeana pustí a pak kamsi odchází. Podobných nedokonalostí by se našlo více, opět lze doufat, že postupem času se najde na řešení nelogičností nějaká záplata.

Casting mají v Goja Music Hall většinou slušný a také tentokrát byli do sólových partů obsazeni protagonisté, kteří nemají problém svou roli uzpívat. Hvězdou večera pro mě byla Kateřina Herčíková v roli Eponine, jejíž Samotářka je nabitá emocemi. Po herecké stránce hodně vynikal i Lukáš Randák jako Marius, manželé Thénardierovi v podání Jana Urbana a Venuše Dvořákové byli standardně zábavní.

David Uličník dokáže svým sytým tenorem technicky bezchybně zvládnout všechny polohy role Jeana Valjeana, místy mi ale v jeho pojetí chybělo více emocí. Ani Josef Štágr nemá s rolí Javerta problémy, ostatně hraje ji už poněkolikáté. Ale osobně bych si představoval policejního inspektora pojatého trochu akčnějším způsobem.